Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 2207/12 ECLI:CZ:US:2012:1.US.2207.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding refusal of court fee exemption and legal representative appointment.

Geschäftsnummer I.ÚS 2207/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint challenging the High Court's refusal to grant a court fee exemption and appoint a legal representative. The applicant argued that his financial circumstances and the non-real value of his promissory notes warranted relief, claiming the lower courts acted arbitrarily. The Court held that such decisions fall within the general courts' jurisdiction and do not constitute judicial arbitrariness or violate the right to a fair trial.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Decisions on court fee exemptions and legal representation are within the general courts' jurisdiction and do not violate the right to a fair trial unless they constitute judicial arbitrariness.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal court fee exemption legal representative appointment judicial arbitrariness right to fair trial separation of powers Constitutional Court jurisdiction

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR
čl. 83 Ústavy ČR
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR
83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], napadená rozhodnutí nevykazují prvky jurisdikční libovůle (svévole), pročež nezasahují do ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces.
§ 138 odst. 1 o. s. ř.
Jsou v dostatečném rozsahu v intencích ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. odůvodněna a nelze v nich spatřovat rozhodování bez bližších kritérií či zásad odvozených z právní normy.
§ 30 odst. 1 o. s. ř.
Uvedeným předjímáno ze zákona je i rozhodnutí o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce (§ 30 odst. 1 o. s. ř.).

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 23. července 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů ve věci navrhovatele F. R., zastoupeného JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem Politických vězňů 27, 280 00 Kolín IV, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2012 č. j. 6 Cmo 360/2011-29 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2011 č. j. 49 Cm 364/2011-23, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze byl (I.) zamítnut jeho návrh na osvobození od soudního poplatku za podané odvolání a dále (II.) jím došlo k zamítnutí jeho návrhu na ustanovení zástupce. Vrchní soud v Praze posléze nepřisvědčil námitkám stěžovatele a o jeho odvolání rozhodl shora citovaným usnesením tak, že usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil.

Stěžovatel namítal, že jeho osobní, rodinné, výdělkové a majetkové poměry odůvodňují kladné rozhodnutí soudu o jeho žádosti. Dle jeho přesvědčení na tom nemění ničeho ani okolnost, že je majitelem směnek na částku ve výši 4 655 000,- Kč, neboť tyto směnky nepředstavují reálnou hodnotu a pokud mu směnečný peníz nebude soudem pravomocným rozhodnutím přiznán a vymožen, nebude jej moci použít na úhradu soudního poplatku a zaplacení nákladů právního zastoupení. Jelikož závěr obecných soudů považuje za svévolný a jsoucí v rozporu s principy spravedlnosti, domáhal se posléze stěžovatel, aby Ústavní soud předmětná rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Nepřiznání osvobození od soudního poplatku podložil Vrchní soud v Praze skutkovým zjištěním, že stěžovatel žije ve společné domácnosti se svou manželkou, přičemž životní potřeby uspokojují z důchodu stěžovatele ve výši 8 000,- Kč a z důchodu jeho manželky ve výši 8 100,- Kč, nájemné činí 4 228,- Kč, přičemž stěžovatel má závazky v celkové výši 2 462,- Kč a dle jeho tvrzení je řádným majitelem směnek vystavených celkově na částku 4 655 000,- Kč. K námitce stěžovatele, že jím uplatňované směnečné nároky představují ve skutečnosti peněžní pohledávky sedmi jmenovitě označených investorů, jež v jejich prospěch vymáhá, současně zdůraznil, že v této fázi řízení není podstatné, z jakých kauzálních vztahů emise uplatňovaných směnek vzešla.

Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 271/2000

,

I. ÚS 201/02

,

I. ÚS 249/03

,

II. ÚS 249/03

,

III. ÚS 404/04

,

IV. ÚS 109/06

a další).

Dle názoru Ústavního soudu, který není další přezkumnou instancí v systému obecných soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], napadená rozhodnutí nevykazují prvky jurisdikční libovůle (svévole), pročež nezasahují do ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Jsou v dostatečném rozsahu v intencích ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. odůvodněna a nelze v nich spatřovat rozhodování bez bližších kritérií či zásad odvozených z právní normy. Odlišný náhled stěžovatele na to, do jaké míry rozhodné okolnosti naplňují či nikoliv relativně neurčitý pojem "odůvodňují-li to poměry účastníka", zásah do ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces nezakládá. Uvedeným předjímáno ze zákona je i rozhodnutí o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce (§ 30 odst. 1 o. s. ř.).

Vycházeje z řečeného, Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 23. července 2012

Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu