Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 2035/12 ECLI:CZ:US:2012:2.US.2035.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses complaint as all legal remedies have not been exhausted in ongoing proceedings.

Geschäftsnummer II.ÚS 2035/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by M. H. against a Supreme Court decision that remanded a case back to the City Court. The applicant argued violations of fundamental rights regarding a lawyer's liability, but the Court found the proceedings were not yet final. The Court dismissed the complaint because the applicant had not exhausted all available legal remedies, as the lower court trial was still ongoing.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural remedies provided by law, establishing the principle of subsidiarity requiring finality of ordinary proceedings before constitutional review.

Schlagwörter

KI-generiert
exhaustion of remedies subsidiarity principle constitutional complaint admissibility procedural remedies finality of proceedings

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst.
§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hájkem, advokátem advokátní kanceláře v Praze, Národní 23, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012 čj. 25 Cdo 176/2010-172 a návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu a současně navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Z obsahu ústavní stížnosti a přiloženého napadeného rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Nejvyššího soudu bylo zrušeno dovoláním napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008 č. j. 13 Co 352/2008-146 a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. (Soud prvého stupně žalobu stěžovatele o zaplacení částky 1 538 500 Kč, představující náhradu škody způsobenou porušením povinností advokáta, zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí změnil tak, že žalovaný je povinen žalovanou částku s příslušenstvím stěžovateli zaplatit.)

Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.

Podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 cit. zák); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 cit. zák.). V tomto ustanovení se promítá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.

Z výše uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutí konečné, neboť věc byla vrácena městskému soudu, u nějž nadále probíhá řízení.

Shora uvedený požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn jen tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatní a řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení. Pokud tedy ve věci nadále probíhá řízení, které nebylo pravomocně skončeno, nemůže Ústavní soud do probíhajícího řízení zasahovat. Z nastíněného principu subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co současné stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost totiž nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, neuzavírá žádné předmětem identifikovatelné stadium řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí ve věci.

Na základě shora uvedených úvah Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti, neboť dosud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon poskytuje k ochraně práv stěžovatele, proto ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) odmítl.

Návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí se Ústavní soud nezabýval, neboť takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2012

Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj