Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 761/12 ECLI:CZ:US:2012:3.US.761.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses complaint against prosecutor's decision to initiate bribery prosecution due to insufficient evidence description.

Geschäftsnummer III.ÚS 761/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by A. K. against the prosecutor's decision to initiate criminal proceedings for bribery. The applicant argued that the prosecutor failed to adequately justify the decision, did not address claims regarding illegal surveillance evidence, and provided a vague description of the criminal act. The court ruled that the prosecutor sufficiently examined the police report and that the description of facts met the legal standard for initiating proceedings without requiring exhaustive detail.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 et seq. of the Act on the Constitutional Court; § 43(2)(a) of the Act on the Constitutional Court; § 160(1) of the Criminal Procedure Act; § 158d of the Criminal Procedure Act; § 332 of the Criminal Code: The Constitutional Court may dismiss a complaint if the prosecutor's decision to initiate proceedings is based on sufficient evidence and the description of facts meets the legal standard, even if it lacks exhaustive detail.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal initiation of criminal proceedings bribery prosecution prosecutor's decision justification illegal surveillance evidence Criminal Procedure Act Constitutional Court of Czech Republic

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 et seq. of the Act on the Constitutional Court
§ 43(2)(a) of the Act on the Constitutional Court
§ 160(1) of the Criminal Procedure Act
§ 158d of the Criminal Procedure Act
§ 332 of the Criminal Code
Article 83 of the Constitution of the Czech Republic

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 17. května 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti A. K., právně zastoupeného Mgr. Petrem Muchou, advokátem se sídlem v Praze 2, Štěpánská 540/7, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech č. j. ZT 578/2011-85 ze dne 4. 1. 2012, za účasti Okresního státního zastupitelství v Lounech, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí státního zástupce, neboť jím měla být porušena jeho základní práva garantovaná článkem 8 odst. 2 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo usnesením policejního orgánu Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV Praha č. j.: OKFK-94-79/TČ-2011-200204 proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu pro dva zločiny podplácení dle ust. § 332 odst. 1 al. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jichž se měl stěžovatel dopustit (zkráceně řečeno) tím, že v několika případech navštívil soudce Okresního soudu v Litoměřicích JUDr. J. K., jemuž slíbil a poté fakticky předal finanční hotovost za to, aby se nejprve odsouzený R. B. a posléze odsouzený M. H. vyhnuli nařízenému nástupu trestu odnětí svobody nebo v něm setrvali co nejkratší dobu. Proti usnesení policejního orgánu podal navrhovatel stížnost, kterou však státní zástupce v záhlaví označeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.

Stěžovatel v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti namítal, že napadené usnesení státního zástupce je výrazem svévole tohoto orgánu, který své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, zejména se nevypořádal s námitkou, že trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno bez dostatečných důkazů a je proto nepřezkoumatelné. Stěžovateli je prý fakticky bráněno, aby znal konkrétní důkazy, které mají odůvodňovat skutečnost, že měl spáchat trestný čin uvedený v usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle názoru stěžovatele se státní zástupce nevypořádal dostatečně s námitkou, že důkazy zjištěné operativně pátracím prostředkem - sledováním osob a věcí, povoleným soudcem Okresního soudu v Ústí nad Labem, byly získány nezákonným způsobem. Porušení zákona stěžovatel spatřuje v absenci důvodů, pro něž byl tento úkon pokládán za neodkladný a neopakovatelný. Státní zástupce měl rovněž ignorovat skutečnost, že trestné jednání je v usnesení policejního orgánu popsáno vágně, takže chybí přesné vymezení objektivní i subjektivní stránky trestného činu podplácení.

II. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V řízení o individuální ústavní stížnosti Ústavní soud rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavní soud v minulosti opakovaně označil svou ingerenci do přípravného řízení trestního za nežádoucí, ne-li zcela nepřípustnou (srov. usnesení ve věci

sp. zn. III. ÚS 554/03

ze dne 5. 2. 2004, č. 4, sv. 32 Sbírky nálezů a usnesení, str. 467). Svou kasační pravomoc tu Ústavní soud uplatňuje zpravidla jen v případech, kdy je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. již nálezy

sp. zn. I. ÚS 46/96

a

sp. zn. IV. ÚS 582/99

). Pokud jde o ústavní stížnosti, které spočívají v polemice s důvodností trestního stíhání nebo v dílčích procesních či skutkových námitkách proti postupu policejního orgánu či státního zástupce, připadá zásah Ústavního soudu v úvahu jen tehdy, jde-li ze strany orgánů moci výkonné o zjevnou svévoli a hrozí-li stěžovateli neodvratná újma. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že ochrana dle článku 8 odst. 2 Listiny ("stíhání jen ze zákonných důvodů a zákonným způsobem") se týká primárně těch právních pochybení státních orgánů, která mají vzápětí zásah do osobní svobody jednotlivce. Dalších garancí se obviněnému dostává v rámci práva na spravedlivý proces podle článku 36 až 40 Listiny; ústavněprávní přezkum tu je však namístě zpravidla jen tehdy, pokud případné závažné nedostatky nemohou být napraveny v soudním stadiu trestního řízení [viz např. nález

sp. zn. III. ÚS 3221/09

, srov. důvody k předběžnému projednání obžaloby podle § 186 písm. e) tr. řádu].

Ve věci stěžovatele je ze samotného napadeného rozhodnutí zřejmé, že výtky vůči postupu státního zástupce a policejního orgánu nejsou objektivní. Napadené usnesení bylo vydáno a odůvodněno v mezích ústavnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. zejména nálezy ve věci

sp. zn. III. ÚS 511/02

a

III. ÚS 554/03

, případně i

sp. zn. I. ÚS 369/05

a další). Pro zahájení trestního stíhání nelze požadovat stejnou míru objasněnosti věci jako pro podání obžaloby či pro odsuzující rozsudek soudu; usnesení policejního orgánu je vydáváno pouze na základě důvodného podezření (srov. dikci § 160 odst. 1 věta první tr. řádu), které má být v průběhu vyšetřování buď potvrzeno anebo vyvráceno. Nejde o praktickou jistotu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, ale pouze o vyšší stupeň pravděpodobnosti, že se určitá osoba dopustila skutku, který vykazuje znaky trestného činu. Nelze proto ani požadovat, aby policejní orgán popsal stíhané skutky zcela přesným a vyčerpávajícím způsobem. V projednávané věci byly dle zjištění Ústavního soudu popsány ty okolnosti jednotlivých skutků, které jsou rozhodné pro jejich posouzení z hlediska všech znaků skutkové podstaty trestného činu podplácení (v základní i kvalifikované skutkové podstatě dle § 332 tr. zákoníku).

Ústavní soud považuje za vhodné poukázat na zásadní odlišnost v postupu policejního orgánu od situace, která byla řešena např. v nálezu

sp. zn. I. ÚS 46/96

(č. 43, sv. 5 Sbírky nálezů a usnesení). Ve věci stěžovatele je subjektivní stránka trestného činu - úmysl ovlivňovat činnost soudce poskytnutím úplatku - bez dalšího zřejmá z objektivních skutečností, které policejní orgán v popisu skutku uvedl; tento úmysl vyplývá i z pohnutky stěžovatele, která je v popisu skutku výslovně konstatována. Nejde tu rozhodně o případ, kdy by popis skutku uvedený v usnesení o zahájení trestního stíhání dával vzniknout pochybnostem o vnitřním psychickém vztahu pachatele k následku trestného činu, jako tomu bylo ve výše citované věci [šlo o trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) zák. č. 140/1961 Sb., tr. zákona].

Státní zástupce v napadeném rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem přezkoumal usnesení policejního orgánu ve světle námitek, které jsou opakovány i v ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud může na odůvodnění napadeného rozhodnutí v podrobnostech odkázat.

K zahájení trestního stíhání došlo na základě důkazů získaných sledováním osob a věcí ve smyslu ust. § 158d tr. řádu, které bylo povoleno soudcem místně a věcně příslušného okresního soudu. Ústavní soud konstatuje, že neodkladný charakter těchto úkonů bude zpravidla dán již povahou věci (srov. dikci § 158d odst. 1, odst. 3 tr. řádu). Je přinejmenším nadbytečné, aby státní zástupce v řízení o stížnosti proti usnesení policejního orgánu dle § 160 odst. 1 tr. řádu opětovně přezkoumával "neodkladnost" sledování podle § 158d tr. řádu, jestliže se toto sledování uskutečnilo na základě předchozího povolení soudce podle § 158d odst. 3 tr. řádu.

Porušení základních práv stěžovatele nelze spatřovat ani v tom, že policejní orgán, případně státní zástupce, neuvádějí větší detaily ohledně jednotlivých důkazů, které byly před zahájením trestního stíhání shromážděny (např. která skutková zjištění vyplývají z konkrétního důkazu). V usnesení dle § 160 odst. 1 tr. řádu postačí toliko ve stručnosti odkázat na důkazní prostředky, jimiž byly zjištěny skutečnosti, odůvodňující trestní stíhání. Jednotlivé důkazy musejí být totiž zachyceny ve vyšetřovacím spise, s nímž se má obviněný a jeho obhájce možnost seznámit v průběhu vyšetřování (§ 65, § 166 odst. 1 tr. řádu).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost vyhodnotil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu