Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding denial of litigation costs to a successful party in Czech civil proceedings.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected L. H.'s complaint against lower court rulings denying him litigation costs despite his partial success in a support payment case. The applicant argued this violated fair process rights, while the courts applied statutory exceptions for pro bono representation and mixed success outcomes. The Court upheld the lower courts' discretion, ruling that the statutory principles for cost allocation are constitutionally sound and do not violate fundamental rights.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 142 odst. 1, § 142 odst. 2, § 150 odst. 1 o. s. ř.; The Constitutional Court holds that statutory rules allocating litigation costs to the unsuccessful party and allowing exceptions for pro bono representation are constitutionally compliant and do not violate the right to a fair trial.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti L. H., zastoupeného JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2011 č. j. 27 Co 437/2011-124, ve znění usnesení ze dne 13. 12. 2011 č. j. 27 C 437/2011-130, a výroku III. rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 8. 2011 čj. 3 C 333/2010-70 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 6. 2. 2012 a doplněným dne 15. 2. 2012 se L. H. (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil výroky o náhradě nákladů řízení v záhlaví uvedených rozsudků vydaných v řízení o výživném a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce (zletilý syn žalovaného) se v řízení před obecnými soudy domáhal proti žalovanému zvýšení výživného.
Dne 22. 8. 2011 nalézací soud žalobě vyhověl (výrok I.), rozhodl o dlužném výživném (výrok II.) a rozhodl, že žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.). V odůvodnění mj. uvedl, že o nákladech řízení by v daném případě přicházelo v úvahu rozhodnout podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce měl ve věci plný úspěch; soud však použil výjimečného ustanovení § 150 o. s. ř. a úspěšnému žalobci náklady řízení nepřiznal s ohledem na skutečnost, že byl zastupován svojí právní zástupkyní bezplatně, což právní zástupkyně sdělila soudu při ústním jednání, i s přihlédnutím k povaze sporu, kdy účastníky řízení byli otec a syn.
Dne 13. 12. 2011 odvolací soud k odvolání žalobce (do výroků II. a III.) a žalovaného rozsudek nalézacího soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. o dlužném výživném změnil (výrok II.) a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před nalézacím a odvolacím soudem. V odůvodnění mj. uvedl, že žalobce se ústy své právní zástupkyně práva na náhradu nákladů řízení před nalézacím soudem vzdal (s odůvodněním, že podle dohody advokátka nebude odměnu požadovat), a proto rozhodnutí nalézacího soudu shledal správným a o nákladech řízení před nalézacím soudem rozhodl shodně jako nalézací soud. Pokud se týkalo náhrady nákladů odvolacího řízení, byl žalovaný v řízení neúspěšný a náhrada mu nepříslušela. Odvolání žalobce směřovalo pouze do výroku o výši splátek - v této části odvolání byl úspěšný, a do výroku o nákladech řízení, kde úspěšný nebyl. Neúspěšnost žalobce v polovině odvolacích nároků je úspěšností žalovaného. Vzhledem k ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. proto rozhodl tak, že v odvolacím řízení nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
III. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že nalézací i odvolací soud mu nepřiznaly náhradu nákladů řízení, "což odporuje ústavně zaručenému právu spravedlivého procesu, tj. zákonné úpravě náhrady nákladů řízení v případě zastavení řízení, tedy principu zavinění zastavení řízení." S právní zástupkyní se dohodl, že případný přísudek soudu jí náleží jako odměna, což doložil do spisu k důkazu. Nepřiznání nákladů řízení bylo porušením základního práva na spravedlivý soudní proces i porušením principu nestranného a objektivního právního posouzení věci a porušení principu rovného postavení účastníků řízení. Závěrem uvedl, že "napadeným rozhodnutím obecných soudů" byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
IV. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl z následujících důvodů.
Ústavní stížnost je v části směřující proti náhradově nákladovému výroku III. rozsudku nalézacího soudu ze dne 22. 8. 2011 zjevně neopodstatněná, neboť napadá výrok, který není konečný a z něhož neplynou žádné právní účinky; v důsledku změny rozhodnutí nalézacího soudu provedené odvolacím soudem výrok o náhradě nákladů řízení v něm obsažený pozbyl své opodstatnění a odvolací soud musel o náhradě nákladů řízení před nalézacím soudem rozhodnout znovu (srov. ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou i v části směřující proti náhradově nákladovému výroku III. rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 12. 2011. V této souvislosti připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení za předpokladu, že tyto náklady vznikly v průběhu rozhodování sporu týkajícího se občanských práv nebo závazků.
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatými obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004
sp. zn. I. ÚS 653/03
, N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Zákonné principy obsažené v ustanoveních § 142 a § 146 o. s. ř., dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, a dále v ustanovení § 150 o. s. ř., jež umožňuje mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi, kterému by jinak tato náhrada příslušela, Ústavní soud považuje za ústavně konformní a odpovídající obecnému požadavku spravedlivosti. Tento závěr Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí (srov. nález ze dne 13. 10. 2005
sp. zn. IV. ÚS 221/04
, N 199/39 SbNU 111; usnesení ze dne 1. 4. 2003
sp. zn. II. ÚS 563/01
, U 8/30 SbNU 519).
Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ dospěl Ústavní soud k závěru, že postup odvolacího soudu vedoucí k vydání napadeného náhradově nákladového výroku nelze označit za svévolný či nepřiměřený. Jmenovaný soud dospěl z konkrétních skutečností k závěru, že v projednávaném případě byly dány podmínky pro aplikaci relevantních zákonných ustanovení, což také v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně podrobně konkretizoval.
Pro důvody výše uvedené proto Ústavní soud návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu