Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding missed deadline for payment order objections under Civil Procedure Code.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed Dr. J. R.'s constitutional complaint against lower court rulings denying his request to extend the deadline for filing objections to a payment order. The applicant argued that the courts incorrectly calculated the deadline and violated his right to a fair trial, but the Constitutional Court found the statutory time limits reasonable and proportionate. Consequently, the Court held that the lower courts' application of the Civil Procedure Code did not infringe upon the essence of the right of access to court.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 58 odst. 1 o. s. ř.; The statutory time limits for filing objections to payment orders do not violate the essence of the right of access to court if applied reasonably and proportionately.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Dr. J. R., zastoupeného JUDr. Soňou Šamalovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 8, Sokolovská 37/24, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2011 č. j. 5 Cmo 346/2011-77 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2011 č. j. 24 Sm 277/2007-70 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Návrhem podaným osobně dne 9. 2. 2012 se Dr. J. R. (dále jen "první žalovaný" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů o jeho návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu vydaná podle § 58 o. s. ř. v řízení o zaplacení 750 000 Kč s příslušenstvím.
II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 14. 7. 2011 Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") zamítl návrh prvního žalovaného na prominutí zmeškání lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu téhož soudu ze dne 20. 9. 2007 (výrok I.). V odůvodnění mj. uvedl, že 15 denní lhůta k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty dle ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř. prvnímu žalovanému začala běžet dne 21. 3. 2011 a posledním dnem pro jeho včasné podání byl ve smyslu § 57 o. s. ř. den 4. 4. 2011; návrh byl však podán k poštovní přepravě až dne 3. 5. 2011 (v písemném vyhotovení rozhodnutí je nesprávně uvedeno datum 28. 3. 2011), a tudíž po lhůtě stanovené v § 58 odst. 1 o. s. ř.
Dne 18. 11. 2011 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání prvního žalovaného rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění mj. uvedl, že se ztotožnil se závěry nalézacího soudu obsaženými v napadeném rozhodnutí, dle nichž originál návrhu na prominutí zmeškání lhůty nebyl soudu doručen spolu s námitkami proti směnečnému platebnímu rozkazu, neboť jeho kopie byla připojena až k odvolání proti usnesení ze dne 31. 3. 2011 č. j. 24 Sm 277/2007-60, které bylo podáno po uplynutí lhůty dle § 58 odst. 1 o. s. ř.
III. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že postupem a rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); oba soudy nesprávně posoudily skutkový stav věci a jejich rozhodnutí byla nezákonná a protiústavní. Polemizoval se skutkovými zjištěními nalézacího soudu ohledně data doručení návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a se způsobem dokazování před oběma soudy; "matematické výpočty" odvolacího soudu ohledně váhy obálky považoval za nesprávné.
IV. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatel se dovolával práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tvrdil, že postupem obecných soudů mu byla odňata možnost domáhat se projednání svých námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nalézacím soudem, a to v důsledku nesprávného posouzení včasnosti podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu.
V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu (včetně cestou podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání námitek) není absolutní, ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatele - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svojí podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl, a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.
Ústavní soud je toho názoru, že stávající a v případě stěžovatele aplikovaná zákonná úprava procesních podmínek pro podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty obsažená v ustanovení § 58 o. s. ř. základní právo na přístup k soudu sice omezuje, nikoliv ovšem výše popsaným neústavním způsobem, tedy tak, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva (srov. čl. 4 odst. 4 Listiny). Dospěly-li obecné soudy k závěru, že návrh byl podán opožděně, a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, nelze v tom spatřovat jakýkoliv zásah do základních procesních práv stěžovatele.
Stran poukazu stěžovatele na článek 36 odst. 1 Listiny je třeba vzít v úvahu, že toto ustanovení stanoví podmínku domáhat se svého práva "stanoveným postupem". V daném případě tímto "stanoveným postupem" nutno rozumět především postup upravený v ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř. Tento zákonný postup stěžovatel dle zjištění obecných soudů nerespektoval, a tudíž musel po právu snášet důsledky z toho plynoucí.
Vyslovené právní názory a o ně se opírající právní závěry nalézacího i odvolacího soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad procesní spravedlivosti. Maje stěžovatelem naříkaná rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich odůvodnění plně odkázat.
S ohledem na výše uvedené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu