Constitutional Court dismisses appeal against district court's partial denial of litigation costs in a minor debt case.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by GRATO spol. s r. o. against a district court ruling that denied part of the plaintiff's litigation costs. The plaintiff argued the decision was arbitrary and unfair, claiming the costs were necessary for their business, while the court found the lower court's assessment of cost utility reasonable. The Constitutional Court held that the district court properly evaluated the utility of expenses in a simple debt dispute and did not violate fundamental rights.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses constitutional complaints regarding litigation costs unless there is clear evidence of arbitrariness or extreme procedural violation.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 19. dubna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Pavla Holländera o stížnosti GRATO spol. s r. o., IČ: 41033281, se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 184 EC 352/2010 ze dne 17. ledna 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných články 36 odst. 1 a 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení článku 90 Ústavy, v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu ve výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu se domáhá jeho zrušení.
Napadeným rozhodnutím bylo soudem I. stupně v řízení o žalobě stěžovatele pro zaplacení částky 1.008,- Kč s přísl., představující nezaplacené jízdné a přirážku k němu, kterážto pohledávka byla stěžovateli postoupena, rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen žalovanou částku s příslušenstvím stěžovateli zaplatit. Dále byla žalovanému stanovena povinnost nahradit stěžovateli na nákladech řízení částku 300,- Kč, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí soud podrobně zdůvodnil, proč stěžovateli již nepřiznal dále jím požadované náklady představující odměnu za zastoupení advokátem, jež považoval za neúčelně vynaložené.
Stěžovatel v podrobně zdůvodněné stížnosti i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu nákladů řízení se týkající (rozhodnutí
sp. zn. I. ÚS 257/05
,
I. ÚS 191/06
,
I. ÚS 1236/07
) obsáhle oponuje závěrům obecného soudu, jehož postup při rozhodování o nákladech řízení považuje za svévolný, jeho rozhodnutí za nespravedlivé, v podstatě za nepředvídatelné a nedostatečně zdůvodněné, přičemž uvádí řadu argumentů, včetně poukazu na hmotněprávní úpravu týkající se postoupení pohledávky a na příslušnou procesní úpravu, obsahující pravidla rozhodování o nákladech řízení s důrazem na výdaje, které při svém podnikání vynakládá, podle něj svědčících pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení v plné jím uplatňované výši.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak plyne z rozhodovací praxe Ústavního soudu, při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné (a k meritu věci akcesorické), postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, tj. ke svévoli, nebo že bylo v tom rámci zasaženo i jiné základní právo (kupř. nálezy
sp. zn. II. ÚS 259/05
,
I. ÚS 351/05
,
II. ÚS 549/06
,
I. ÚS 1056/07
,
III. ÚS 1817/07
,
I. ÚS 1030/08
,
II. ÚS 622/10
a další).
V posuzovaném případě Ústavní soud důvod pro svůj zásah nezjistil. Obecný soud se danou věcí, a to i pokud jde o napadený výrok o nákladech řízení, pečlivě zabýval, přičemž se zcela správně v souladu se zákonnou úpravou věnoval posouzení účelnosti vynaložených nákladů jako podmínky jejich přiznání. Jeho rozhodnutí nepokládá Ústavní soud za nepředvídatelné z důvodů, které již uvedl ve svých rozhodnutích ve srovnatelných věcech
sp. zn. IV. ÚS 3259/11
,
III. ÚS 3563/11
a
III. ÚS 3694/11
. Napadené rozhodnutí podle Ústavního soudu neobsahuje prvky libovůle, neboť nepřiznání nákladů řízení stěžovateli v plné jím požadované výši, odůvodněné jejich nepotřebností a tedy neúčelností ve smyslu aplikovaného ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., je soudem řádně zdůvodněno, mimo jiné poukazem na charakter dané typové věci, jednoduché po skutkové i právní stránce, kde jsou v žalobě měněny pouze identifikační údaje žalované strany, přičemž vyplňování údajů do žalob je činností nevyžadující odborných znalostí. Závěr soudu vedoucí k nepřiznání části uplatněných nákladů řízení považuje Ústavní soud za akceptovatelný a do ústavně zaručených práv stěžovatele nezasahující, přičemž, stejně jako to již učinil v předcházejících srovnatelných věcech stěžovatele, zároveň odkazuje na své úvahy a závěry týkající se rozhodování Ústavního soudu o nákladech řízení, zejména pak v bagatelních věcech, uvedené v rozhodnutí
sp. zn. IV. ÚS 2777/11
ze dne 27. prosince 2011.
Z uvedených důvodů byla stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 19. dubna 2012
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu