Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 584/12 ECLI:CZ:US:2012:1.US.584.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal due to failure to retain mandatory lawyer representation and improper bias claim.

Geschäftsnummer I.ÚS 584/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Ing. P. Ch. against lower court decisions regarding a procedural delay. The applicant repeatedly failed to comply with the mandatory requirement for legal representation and raised a vague claim of judicial bias without identifying specific judges. The court dismissed the appeal because the applicant ignored prior warnings and the general bias allegation did not meet the legal threshold for disqualifying the entire bench.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court, § 30 para. 1; Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court, § 37; The Constitutional Court must reject a constitutional complaint if the applicant fails to retain mandatory legal counsel despite prior warnings, and a general allegation of bias against the Court does not satisfy the requirement to disqualify specific judges.

Schlagwörter

KI-generiert
mandatory lawyer representation constitutional complaint dismissal judicial bias claim legal counsel requirement Constitutional Court procedure

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court, § 30 para. 1
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court, § 37
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court, § 43 para. 1 letter a)

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. P. Ch., proti usnesení Vrchního soudu z 23. 11. 2011, č. j. Nco 209/2011-1358, a proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 z 15. 6. 2011, č. j. 19 C 80/2008-138, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 21. 2. 2012 doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Požadoval též prodloužení lhůty k doplnění svého podání o 60 až 90 dnů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž vznesl námitku "podjatosti a vyloučení ÚS ČR a soudců ÚS ČR", k tomu zejména poznamenal, že bylo zjištěno i prokázáno, že ÚS ČR (resp. přinejmenším někteří soudci ÚS ČR) jsou ovlivňováni resp. napomáhají a účastní se - vědomě - kriminality organizovaného zločinu."

Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Shledal, že tomu tak není.

Stěžovatel opakovaně nerespektoval ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež ukládá fyzickým i právnickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení advokátem. Z provedeného lustra Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel podal od roku 2002 Ústavnímu soudu celou řadu ústavních stížností; v mnoha řízeních o nich byl přitom již vícekrát a dostatečně poučen, jaké náležitosti zákon k podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje (srov. např. poučení u ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. III ÚS 2292/08 a mnohé další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Součástí poučení byl pravidelně i návod, jak postupovat při odstraňování vad ústavní stížnosti (srov. již také např. usnesení Ústavního soudu ve věci téhož stěžovatele

sp. zn. IV. ÚS 2725/10

z 23. 9. 2010). Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatele, aby vady odstranil, resp. aby další jeho podání již vady neobsahovalo.

Ústavní soud ustáleně zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném advokátním zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve srovnatelných případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že se na Ústavní soud nelze s ústavní stížností obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítnout.

Hovoří-li stěžovatel ve svém návrhu o podjatosti a vyloučení Ústavního soudu jako takového, resp. alespoň některých jeho soudců, pak pokud takto hodlal namítat podjatost ve smyslu § 37 zákona o Ústavním soudu, předpoklady aplikace citovaného ustanovení v právě projednávané věci nenaplnil. Odmítnout lze totiž pouze konkrétního soudce (resp. konkrétní soudce), nikoliv například obecně všechny ústavní soudce, resp. některého (přesně neurčeného) soudce Ústavního soudu (srov. k tomu přiměřeně Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu: komentář. 2., přepracované a rozšířené vydání Praha: C. H. Beck, 2007, str. 180, bod 3 a usnesení Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 330/02

ze dne 31. 5. 2002.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 7. března 2012

Vojen Güttler

soudce zpravodaj