Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 3120/11 ECLI:CZ:US:2011:3.US.3120.11.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil court costs calculation based on disputed damages. The court rejects the claim that the lower court erred in applying statutory cost rules. The decision upholds the existing legal framework for procedural expenses. The ruling clarifies the scope of judicial discretion in cost assessments. The court emphasizes the distinction between subjective and objective damages. The judgment affirms the validity of the challenged legal provision. The outcome confirms the dismissal of the constitutional complaint. The case addresses the calculation of litigation costs in civil proceedings. The decision reinforces the principle of judicial discretion in cost rulings.

Geschäftsnummer III.ÚS 3120/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint and the related request to revoke the legal provision. The applicant challenged a civil court's decision on litigation costs, arguing that the court failed to properly account for disputed damages when calculating fees. The court reasoned that since the applicant lost the claim for property damage, the lower court's cost assessment was justified despite its reasoning. Consequently, the court upheld the validity of the challenged statutory rule and rejected the constitutional arguments.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb.; § 142 odst. 3 občanského soudního řádu: The Constitutional Court holds that a court's discretion in determining litigation costs based on the disputed amount is valid when the underlying claim involves objective damages, even if the applicant loses the substantive claim.

Schlagwörter

KI-generiert
litigation costs calculation disputed damages assessment judicial discretion powers constitutional complaint dismissal civil procedure expenses property damage claim statutory provision validity

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb.
července 2011 a o návrhu na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., takto:
§ 142 odst. 3 občanského soudního řádu
čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl.
čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž se svou ústavní stížností spojil, s odvoláním na ustanovení § 74 zákona č.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 23 Co 66/2011 ze dne 20. července 2011 a o návrhu na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., takto:

Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž se svou ústavní stížností spojil, s odvoláním na ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., také návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 42 C 303/2009 ze dne 19. října 2009 a Městského soudu v Praze sp. zn. 23 Co 66/2011 ze dne 20. července 2011, byl ústavní stížností napadeným výrokem pod bodem I. označeného rozsudku odvolacího soudu potvrzen částečně zamítavý rozsudek soudu I. stupně co do částky 16.320,- Kč, která odpovídá stěžovatelem v daném řízení také (mimo dalšího nároku na odškodnění nemajetkové újmy) uplatněnému nároku na odškodnění majetkové újmy, spočívající v nákladech souvisejících s povinným předsoudním uplatněním nároku u Ministerstva spravedlnosti ČR podle zákona č. 82/1998 Sb.

Pod bodem II. výroku napadeného rozsudku odvolací soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 47.479,- Kč. Odvolací soud, kromě již soudem I. stupně přiznané částky 8.000,- Kč a po podání žaloby žalovanou stěžovateli zaplacené částky 48.000,- Kč, přiznal sice stěžovateli jako náhradu škody za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení v občanskoprávní věci, jejímž byl stěžovatel účastníkem, další částku 85.376,- Kč, se soudem I. stupně se však zcela ztotožnil, pokud jde o stěžovatelem zároveň uplatněný nárok na zaplacení částky 16.320,- Kč, představující náklady vynaložené v souvislosti s právním zastoupením při projednávání uplatněného nároku na náhradu škody u Ministerstva spravedlnosti, jenž byl soudem I. stupně zcela zamítnut, a to s odkazem na ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb.

V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že projednání věci před příslušným orgánem státní správy má neformální charakter a není nezbytné, aby poškozený byl zastoupen, rozpor uvedeného aplikovaného ustanovení s ústavním pořádkem České republiky neshledal. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů pod bodem II. napadeného rozsudku pak odvolací soud odůvodnil ustanovením § 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 3 o. s. ř. ve vztahu k přisouzeným částkám a ustanovením § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. ve vztahu k zastavení řízení co do částky 48.000,- Kč žalovanou po podání žaloby stěžovateli zaplacené s tím, že z procesního hlediska měl ve věci stěžovatel úspěch, neboť v řízení bylo prokázáno, že základ uplatněného nároku je důvodný a výše plnění závisela na úvaze soudu, stěžovateli tak náleží náhrada nákladů řízení v plné výši, avšak pouze z částky soudem přiznané.

V podrobně zdůvodněné stížnosti stěžovatel dává najevo nesouhlas s právním posouzením obecného soudu a namítá, že bylo rozhodnuto dle zákonné úpravy, která není souladná s ústavním pořádkem, přičemž se dovolává rozhodnutí Ústavního soudu (

sp. zn. Pl. ÚS 18/01

,

Pl. ÚS 38/06

), z nichž je citováno a z nichž podle něj plyne, že postupoval-li při uplatňování svých práv z titulu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem v intencích zákonem uložených povinností, konkrétně povinným předsoudním uplatněním nároku u Ministerstva spravedlnosti, což je jistě součástí řízení vedoucího k reparaci důsledků nesprávného úředního postupu (průtahů soudního řízení) orgánu veřejné moci, pak je v rozporu s principem odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem, pokud jsou náklady spojené s touto částí ponechány k jeho tíži. Ve vztahu k bodu II. výroku napadeného rozhodnutí namítá rovněž jeho protiústavnost, pokud bylo při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházeno jen z výše nakonec přiznané částky, která je nižší, než částka žalovaná. Dochází tak podle něj k disproporci, jíž je postihován, přičemž, jak uvádí, se opírá především o rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 1310/09

. V podstatě z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhuje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v napadených částech i uvedeného zákonného ustanovení.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Stejně postupuje, shledá-li u návrhu podaného podle § 64 odst. 1 až 4 důvod k odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. a), tj. jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) cit. zákona].

Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele napadeným rozhodnutím Ústavní soud nezjistil. Pokud jde o část ústavní stížnosti namítající protiústavnost napadeného rozhodnutí v jeho potvrzující části ve výroku o věci samé, odkazuje Ústavní soud na své dřívější rozhodnutí

sp. zn. III. ÚS 1619/09

, v němž, z důvodů tam uvedených, na něž možno odkázat, v zásadě akceptoval ve srovnatelné věci zdůvodnění nepřiznání nákladů vzniklých právním zastoupením při vymáhání náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu u Ministerstva spravedlnosti neformálností uvedeného řízení, nevyžadujícího realizaci prostřednictvím právního zástupce, přičemž uvedeným rozhodnutím byl také odmítnut jako neopodstatněný návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. K námitce stěžovatele, že soud měl "naprosto standardní zákonnou možnost" přiznat mu předmětnou částku v rámci náhrady nákladů řízení pak třeba dodat, že uvedený postup soud mohl stěží volit za situace, kdy stěžovatel tuto částku sám učinil předmětem řízení ve věci samé.

Pokud jde o druhou část ústavní stížnosti, vztahující se k rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je třeba především připomenout rozhodovací praxi Ústavního soudu, z níž plyne, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné (a k meritu věci akcesorické), postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, tj. ke svévoli, nebo že bylo v tom rámci zasaženo i jiné základní právo (kupř. nálezy

sp. zn. II. ÚS 259/05

,

I. ÚS 351/05

,

II. ÚS 549/06

,

I. ÚS 1056/07

,

III. ÚS 1817/07

,

I. ÚS 1030/08

,

II. ÚS 622/10

a další). Takový stav však v dané věci nenastal.

Stěžovateli třeba obecně přisvědčit v tom, že pokud soud při rozhodování o nákladech řízení aplikuje ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. a vychází, jak se zřejmě stalo i v posuzovaném případě, z toho, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, pak nelze postupovat tak, jak to učinil v daném případě odvolací soud, totiž tak, že při určení výše nákladů vycházel pouze z přisouzené částky. V případě, že je na místě použití uvedeného ustanovení a výše plnění skutečně závisí na úvaze soudu, je pro určení paušálně stanovené sazby za řízení v jednom stupni, jakož i sazby za úkon právní služby, rozhodující částka žalovaná, tj. žalobcem v žalobě požadovaná k přisouzení (srov. Bureš/Drápal/Krčmář a kol., Občanský soudní řád, komentář - I. díl, 7. vydání str. 652). Ústavní soud však přes uvedené důvod pro svůj zásah neshledal. Stěžovatel totiž ve své argumentaci v této části ústavní stížnosti přehlíží, že závěry Ústavního soudu v nálezu

sp. zn. I. ÚS 1310/09

, vztahující se k aplikaci ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. v návaznosti na "úvahu soudu" ve smyslu ustanovení § 136 o. s. ř., vychází ze skutkových okolností uvedené věci, kdy předmětem řízení bylo odškodnění nemajetkové újmy. Právě v poměru ke stanovení její přiměřené výše Ústavní soud uvedl, že jde o úvahu soudu ve smyslu § 136 o. s. ř., kdy, jak zdůraznil, neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění (resp. jeho výši). V nyní posuzovaném případě však předmětem řízení nebylo jen odškodnění nemajetkové újmy způsobené průtahy soudu, ale také odškodnění újmy majetkové, nepochybně zjistitelné bez obtíží a neodvíjející se tak od úvahy soudu. V této části žaloby, tj. pokud jde o újmu majetkovou, stěžovatel úspěšný nebyl a právě s ohledem na tento fakt rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, byť mělo být zdůvodněno přesněji, lze akceptovat, neboť ve svém výsledku zohledňuje i neúspěch stěžovatele v řízení.

Z uvedených důvodů byly jak ústavní stížnost, tak i s ní spojený návrh na zrušení zákonného ustanovení podle § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuty.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 20. prosince 2011

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu