Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 3232/11 ECLI:CZ:US:2011:3.US.3232.11.2 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming former Communist Party membership creates judicial bias.

Geschäftsnummer III.ÚS 3232/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed against a Supreme Court decision regarding judges' recusal. The applicant argued that former membership in the Communist Party of Czechoslovakia (KSČ) and the court's refusal to recuse these judges violated his rights to impartiality and fair trial. The court held that mere past membership does not automatically establish bias and requires specific factual circumstances to be proven.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 14 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Prosté členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu, a proto míru nezávislosti a nestrannosti soudce je nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem.

Schlagwörter

KI-generiert
judicial recusal communist party membership impartiality requirement constitutional complaint bias assessment fair trial rights specific circumstances

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 14 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Proto byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Rozhodovací důvody usnesení Nejvyššího soudu podrobil kritice s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 22. listopadu 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele P. C., zastoupeného Mgr. Jiřím Žákem, advokátem se sídlem Národní 28, 110 00 Praha, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2011 č. j. 4 Nd 159/2011-58, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

V záhlaví označeným usnesením Nejvyšší soud rozhodl, že v jeho výroku vyjmenovaní soudci Vrchního soudu v Praze nejsou vyloučení z projednávání a rozhodování věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 3 Co 233/2010.

Toto rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností a domáhal se jeho zrušení. Rozhodovací důvody usnesení Nejvyššího soudu podrobil kritice s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel má za to, že oproti závěru Nejvyššího soudu je zde dán důvod pochybovat o nepodjatosti soudců, a to ve smyslu nálezů Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 722/05

,

I. ÚS 167/94

,

II. ÚS 105/01

a

Pl. ÚS 11/04

. V blíže rozvedených tvrzeních stěžovatel (ve vztahu k příslušným soudcům) akcentoval své přesvědčení o existenci "ověřitelných skutečností, které mohou ... nestrannost zpochybňovat", se zdůrazněním toho, že "v této oblasti mohou mít význam i pouhá zdání".

Tenorem výtek stěžovatele jsou v tomto ohledu tvrzení založená na předpokladu, dle něhož členství soudce v KSČ před listopadem 1989 je bez dalšího dostatečným důvodem pro závěr o podjatosti soudce v těch kauzách, v nichž právě stěžovatel (coby obecně známý dlouhodobý odpůrce komunismu) vystupuje jako účastník řízení. Stěžovatel v této souvislosti vyslovil rovněž přesvědčení, že konkrétním důvodem v intencích zákonné podmínky pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci je skutečnost spočívající ve snaze stěžovatele dosáhnout toho, aby bývalí členové KSČ byli zbaveni soudcovských funkcí. Na podporu svého názoru poukázal i na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Rekvényi proti Maďarsku ze dne 20. 5. 1999 a nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 517/10

, v něm bylo konstatováno, jak citoval, že "informace o profesní minulosti soudce jsou relevantní pro posuzování nestrannosti a nezávislosti jednotlivých soudců v návaznosti na rozhodování jednotlivých kauz".

Uvedené výhrady stěžovatel následně vztáhl i k soudcům senátu Nejvyššího soudu, který usnesení napadené ústavní stížností vydal.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud předně uvádí, že Nejvyšší soud naprosto dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč nelze námitky stěžovatele podřadit pod některou ze skutkových podstat vyjmenovaných v § 14 o. s. ř.

Rozhodné je, že stěžovatel konkrétní skutečnosti, resp. zákonný předpoklad "poměr k věci, resp. účastníkům" spatřuje a tedy námitku podjatosti soudců opírá o bývalé členství konkrétních soudců v KSČ a o svou (různými způsoby vedenou) kritiku setrvání bývalých členů KSČ v soudcovských funkcích. Tyto důvody ovšem způsobilostí založit podjatost soudců (samy o sobě) nedisponují. V důsledku toho postačí na obsah odůvodnění napadeného usnesení odkázat, včetně přiléhavých rozhodnutí Ústavního soudu v něm vyjmenovaných. Ústavní soud poznamenává, že shodně rozhodoval kupř. i v usneseních

sp. zn. III. ÚS 860/11

a

I. ÚS 1448/11

, jež byla stěžovateli adresována a jejichž obsah je mu tudíž znám.

Mimo (izolovaných a z kontextu vytržených) pasáží nálezu

sp. zn. I. ÚS 517/10

, na něž stěžovatel poukázal, Ústavní soud pro úplnost z pohledu relevantního pro nyní posuzovaný případ připomíná, že v něm konstatoval rovněž následující:

"Prosté členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu, a proto míru nezávislosti a nestrannosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalé členství v KSČ) je nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. Účastník řízení tedy musí ohledně každého soudce, jehož podjatost by chtěl namítnout, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž by měl za to, že soudce je z projednávané věci vyloučen."

Z uvedeného se podává, že tvrzení pohybující se v rovině obecnosti důvod k podjatosti soudce založit (již z povahy věci) nemůže. Dlužno dodat, že argumenty stěžovatele tuto míru obecnosti, nahlíženou Ústavním soudem jako ještě nikoliv relevantní, vykazují. Nejinak nutno potom hodnotit stejné námitky stěžovatele, pokud se vztahují k soudcům Nejvyššího soudu.

Za této skutkové a právní situace Ústavní soud, který není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti, v tom rámci především orgánem ochrany proti svévoli ze strany obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolával, neshledal.

Proto byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2011

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu