Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 2905/10 ECLI:CZ:US:2011:2.US.2905.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as Constitutional Court lacks power to act as appellate instance.

Geschäftsnummer II.ÚS 2905/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by a Czech citizen regarding his pension rights. The applicant argued that lower courts violated his right to material security by directing him to seek equalization with Slovak authorities under a bilateral treaty. The Court ruled that it cannot act as a further appellate instance to re-evaluate facts already thoroughly examined by ordinary courts. Consequently, the complaint was dismissed as clearly unfounded because the applicant merely repeated arguments without new evidence.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1995 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court of the Czech Republic does not function as a further appellate instance and must dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded if the applicant merely repeats arguments already addressed by ordinary courts without presenting new facts or evidence.

Schlagwörter

KI-generiert
Constitutional Court jurisdiction appellate instance limitation clearly unfounded complaint bilateral social security treaty pension equalization rights repetition of arguments material security guarantee

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1995 Sb., o Ústavním soudu

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
II. ÚS 405/02
Constitutional Court voids Supreme Court ruling for violating legal certainty and non-discrimination in pension calculation under bilateral treaty.
III. ÚS 252/04
Constitutional Court annuls administrative court ruling for violating equal treatment rights regarding social security benefits from Czech and Slovak citizens.
IV. ÚS 158/04
Constitutional Court annuls regional court ruling for violating right to court protection and non-discrimination in pension cases.
IV. ÚS 301/05
Constitutional court dismisses appeal as constitutional review is suspended pending a related decision.
IV. ÚS 298/06
Constitutional court resumes proceedings after related case concludes, allowing further review of administrative decisions.
I. ÚS 365/05
Constitutional Court annuls Supreme Administrative Court ruling for violating binding Constitutional Court precedents on social security treaties.
II. ÚS 156/06
Constitutional Court annuls Supreme Administrative Court ruling for ignoring prior constitutional findings on social security treaty application.
IV. ÚS 228/06
Constitutional court suspends proceedings until a related constitutional case is resolved, then resumes them.
I. ÚS 366/05
Constitutional Court annuls Supreme Administrative Court ruling for violating binding constitutional precedents on pension equalization.
I. ÚS 257/06
Constitutional Court annuls Supreme Administrative Court ruling for violating fundamental rights and precedent on social security treaty application.
I. ÚS 1375/07
Constitutional Court annuls administrative rulings for pension discrimination based on former Czechoslovak employment location.
Pl. ÚS 4/06
Constitutional Court annuls Supreme Administrative Court ruling for violating binding precedent and equality rights in social security case.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Slovenské důchody XIX - aplikace Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti A. Š., zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, se sídlem Bašty 8, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. 4 Ads 83/2009, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 41 Cad 183/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla dána k poštovní přepravě dne 6. 10. 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že napadenými rozsudky bylo zasaženo do jeho základních práv zakotvených v čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kterým je garantováno právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, a čl. 36 Listiny, podle kterého se může každý, kdo tvrdí, že byl zkrácen na svých právech rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí.

Stěžovatel se v řízení před Krajským soudem v Brně domáhal zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 7. 10. 2008, č. 400 322 401/428, kterým mu byl přiznán starobní důchod jako českému občanovi. Stěžovatel se narodil v roce 1940 na území dnešní České republiky, kde bydlel a pracoval do roku 1980. Tehdy se oženil a přestěhoval na Slovensko. Jako vyučený horník pracoval nejprve v uhelných dolech v Rosicích u Brna, poté 10 let v Uranových dolech v Dolní Rožínce, a po přestěhování na Slovensko od roku 1980 do roku 1983 pracoval u firmy Uranopress Spišská Nová Ves. Od 1. 12. 1984 do 31. 12. 1992 byl zaměstnán u zaměstnavatele "Slovenské liečebné kúpele Štós š.p.". Od 15. 3. 1983 byl uznán částečně invalidním pro následky choroby z povolání a od 17. 3. 1994 byl uznán plně invalidním ze všeobecných příčin, přičemž částečná invalidita z titulu choroby z povolání dále trvala. Počínaje dnem 17. 1. 2001 získal zpět občanství České republiky. Stěžovatel v řízení před krajským soudem namítal nesprávný výpočet českého starobního důchodu, a to proto, že podle jeho názoru nebyla zohledněna doba pojištění za roky 1978 až 1982 a jeho nemoc z povolání a následná úhrada za ztrátu na výdělku. V tom mu ale soud nedal za pravdu a podanou žalobu zamítl. Ke sporné otázce uvedl, že tuto musí řešit se slovenským nositelem pojištění.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, ve které namítl, že jako český občan má nárok na český důchod a nemůže být odkazován na jednání s jiným nositelem pojištění. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Uvedl, že o nároku na starobní důchod musí rozhodnout ta smluvní strana, která je k tomu podle čl. 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Slovenskou republikou ze dne 29. 10. 1992, publikované pod č. 228/1993 Sb., zavázána. Z toho důvodu označil postup krajského soudu za správný.

V ústavní stížnosti, která směřuje proti oběma výše uvedeným rozsudkům obecných soudů, opakuje stěžovatel svoji argumentaci, kterou uplatnil před obecnými soudy. Tvrdí, že postupem soudů bylo zasaženo do jeho základních práv, jak uvedeno shora, a navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje námitky předkládané v řízení před správními orgány a soudy. Pokud se tedy (jen s obecným poukazem na porušení ústavně zaručených práv) ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěru Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly, staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že se oba soudy všemi námitkami stěžovatele podrobně zabývaly a své závěry důkladně a srozumitelným způsobem odůvodnily, tzn. uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Vyložily, proč považují postup České správy sociálního zabezpečení v daných souvislostech za správný. Ústavní soud na tomto výkladu neshledává nic protiústavního.

Ústavní soud dále poznamenává, že čl. 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Slovenskou republikou ze dne 29. 10. 1992, publikované pod č. 228/1993 Sb., představuje úpravu rozdělení podílu obou nástupnických států na úhradě důchodu, nedotýká se ale chráněné ústavně právní pozice občana České republiky, plynoucí z judikatury Ústavního soudu (viz nálezy

sp. zn. II. ÚS 405/02

,

III. ÚS 252/04

,

IV. ÚS 158/04

,

IV. ÚS 301/05

,

IV. ÚS 298/06

,

I. ÚS 365/05

,

II. ÚS 156/06

,

IV. ÚS 228/06

,

I. ÚS 366/05

,

I. ÚS 257/06

,

I. ÚS 1375/07

i Pl. ÚS 4/06). Na tomto základě dochází k dorovnání tzv. Slovenských důchodů českým občanům. Tomu odpovídá názor obou soudů, že o nároku na starobní důchod musí rozhodnout ta smluvní strana, která je k tomu citovanou smlouvou zavázána, což je v případě stěžovatele slovenská strana. Česká strana rozhoduje pouze o případném dorovnání, přičemž musí vycházet z podkladů potvrzených druhou smluvní stranou.

Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu