Constitutional Court dismisses complaint as unfounded regarding minor interest claims and procedural technicalities.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by T. H. against a district court's refusal to allow a change of the lawsuit. The plaintiff argued that the court failed to provide reasons for rejecting the amendment, citing violations of the right to court protection and previous constitutional rulings. The court determined the complaint was unfounded because the amendment involved only minor interest claims and technical clarifications, rendering the case trivial and unnecessary for constitutional review.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; Constitutional complaints are rejected as clearly unfounded when the alleged procedural defect concerns trivial matters or technical clarifications rather than substantive changes requiring constitutional scrutiny.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 1. června 2011 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti T. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Charvátova 11, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 26 C 190/2010 ze dne 10. 3. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu, napadá v záhlaví označené usnesení obecného soudu.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh - protokolu o jednání před Obvodním soudem pro Prahu 2 ze dne 10. 3. 2011 a rozsudku jmenovaného soudu sp. zn. 26 C 190/2010 ze dne 17. 3. 2011 - byla napadeným usnesením v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb. zamítnuta "změna žaloby tak, jak byla navržena v podání ze dne 7. 3. 2011". Toto usnesení nebylo soudem u jednání zdůvodněno a jednání, v průběhu kterého se tak stalo, bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku, který také byl soudem I. stupně dne 17. 3. 2011 vyhlášen. Rozhodnuto bylo tak, že žaloba stěžovatele byla v plném rozsahu zamítnuta s odkazem na ustanovení § 12 zákona č. 82/1998 Sb.
Proti usnesení jmenovaného soudu v záhlaví označenému směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel s odvoláním na obsah ustanovení § 95 odst. 1, 2 o. s. ř. i jím citovanou judikaturu Ústavního soudu (nálezy
sp. zn. IV. ÚS 114/97
,
II. ÚS 455/03
,
I. ÚS 289/95
) podrobuje kritice postup soudu, který stěžovatelem navrhovanou změnu žaloby nepřipustil, toto usnesení neodůvodnil, písemně nevyhotovil a nedoručil. Pokud tak neučinil, jedná se dle stěžovatele o ústavně nepřípustnou libovůli v rozhodování a byl tak porušen stanovený postup při nalézání práva, čímž došlo k porušení shora označeného základního práva. Domáhá se proto zrušení napadeného usnesení.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
I při vědomí názorů, jež jsou obsaženy v judikatuře Ústavního soudu, jíž se stěžovatel dovolává, považuje Ústavní soud stížnost za neopodstatněnou. Z jejího obsahu je totiž patrno, že stěžovatel svým podáním ze dne 7. 3. 2011 zčásti, jak sám uvádí, pouze upřesňoval petit žaloby (šlo o "technické" upřesnění formy požadované omluvy) a tedy v této části podání šlo spíše o odstranění vady žaloby a nikoliv změnu žaloby vyžadující aplikaci ustanovení § 95 o. s. ř. V další části uvedeného podání sice stěžovatel nad rámec původní žaloby uplatnil nově i příslušenství žalovaných částek 10.320,- Kč a 20.000,- Kč, tj. úroky z prodlení v zákonné výši "poté, kdy uplynula šestiměsíční lhůta k předběžnému projednání nároku, během které měl vedlejší účastník plnit". V tomto rozsahu tedy podání ze dne 7. 3. 2011 změnou žaloby bylo a lze přisvědčit tomu, že soud měl její nepřipuštění zdůvodnit, jak to odpovídá judikatuře Ústavního soudu. Ústavní soud však přesto v daném případě důvod pro svůj zásah neshledal, a to s ohledem na to, že za situace, kdy předmětem rozšíření žaloby byly "pouze" úroky z prodlení shora specifikovaných částek u soudu uplatněných v roce 2010, jde o věc bagatelní a v tomto rozsahu proto lze odkázat na judikaturu zdejšího soudu věcí bagatelních se týkající. Nadto třeba poukázat na skutečnost, že nálezy Ústavního soudu, jichž se stěžovatel dovolává, byly - s výjimkou jednoho - vydány k ústavním stížnostem směřujícím proti meritorním rozhodnutím obecných soudů, přitom stěžovatel, jak patrno z obsahu ústavní stížnosti, podal proti rozsudku soudu I. stupně dne 9. 5. 2011 odvolání a nelze tedy vyloučit, že i odvolací soud se sám ke stěžovatelem kritizovanému postupu vyjádří.
Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu