Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 1659/10 ECLI:CZ:US:2011:1.US.1659.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismissed constitutional complaint as manifestly unfounded regarding inheritance disinheritance and fair trial rights.

Geschäftsnummer I.ÚS 1659/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by E. S. against the regional court's decision denying her inheritance. The court found that lower courts correctly assessed the lack of a genuine relationship between the complainant and her grandmother, leading to a lawful disinheritance. The court ruled that mere disagreement with the legal evaluation of facts does not constitute a violation of fundamental rights or a fair trial.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are manifestly unfounded when they merely express disagreement with the legal assessment of facts without demonstrating a violation of constitutionally guaranteed rights.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint manifestly unfounded inheritance disinheritance fair trial rights legal assessment of facts Constitutional Court fundamental rights

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
června 2010 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst.
§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.
čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti E. S., právně zastoupené JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou, se sídlem Bratislavská 25, 693 01 Hustopeče, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 69/2008-146 ze dne 30. 10. 2008, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, a 1) K. V. a 2) D. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Návrhem došlým dne 8. června 2010 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.

2. Stěžovatelka tvrdila, že citovaným rozhodnutím bylo zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, protože obecné soudy odlišně od jejího přesvědčení posoudily důvody a platnost listiny o vydědění, na jejímž základě byla jako potomek zůstavitelky A. K. vyděděna.

3. Ústavnímu soudu byla dne 17. 6. 2010 a dne 17. 8. 2010 doručena doplnění ústavní stížnosti, která konkretizovala některá tvrzení uvedená v ústavní stížnosti.

II. 4. Ústavní soud maje k dispozici napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání, nepovažoval za nutné vyžádat si příslušný spis, neboť tvrzené skutečnosti, pro posouzení ústavní stížnosti rozhodné, jsou s nimi ve shodě. Podává se z nich, že se stěžovatelka žalobou domáhala určení, že je dědičkou po své matce. Obecné soudy po provedeném dokazování postavily na jisto, že vztahy mezi stěžovatelkou a zůstavitelkou nebyly dobré, stěžovatelka o matku neprojevovala opravdový zájem, jaký by jako dcera projevovat měla, a to ani v době před sepsáním závěti a listiny o vydědění, tak ani po té. Uzavřely, že stěžovatelkou podaná žaloba není důvodná, a proto ji zamítly.

5. Nejvyšší soud zhodnotil, že napadené rozhodnutí bylo v souladu s ustálenou judikaturou soudů a po právní stránce nemělo zásadní význam, a proto dovolání odmítl.

III. 6. Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

7. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

8. Jak z napadeného rozhodnutí plyne, odvolací soud se vypořádal s námitkami stěžovatelky způsobem, který zákon předvídá. Z obsahu ústavní stížnosti je dále zjevné, že stěžovatelka stále jen namítá, že důvody pro vydědění dány nebyly, tvrdíc současně, že soudy provedené důkazy nezhodnotily způsobem, jak zákon stanoví.

IV. 9. Vzhledem k právním závěrům obecných soudů lze uzavřít, že v projednávané věci postupovaly tyto soudy ústavně konformně, rozhodly předvídatelným způsobem a v souladu s ustálenou judikaturou; samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením předestřené věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení vyjmenovaných základních práv a svobod. Stěžovatelka podlehla (mylné) představě, že ústavní stížnost je "běžným" opravným prostředkem v režimu obecného soudnictví.

10. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. února 2011

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu