Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 1375/10 ECLI:CZ:US:2010:2.US.1375.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal for failing to challenge final court decision in criminal case.

Geschäftsnummer II.ÚS 1375/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings in a criminal proceeding. The applicant argued a violation of the right to a fair trial but failed to challenge the final appellate court's decision, which was the last available legal remedy. The Court ruled that the complaint was inadmissible because the applicant did not exhaust all procedural means, specifically the appeal to the Supreme Court, violating the principle of subsidiarity.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints are inadmissible if the applicant has not exhausted all available legal remedies, including the final appellate decision, thereby violating the principle of subsidiarity.

Schlagwörter

KI-generiert
principle of subsidiarity exhaustion of remedies constitutional complaint inadmissibility final appellate decision criminal procedure remedies

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu
K ústavní stížnosti nebyla přiložena kopie posledního rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud nicméně nevyzýval stěžovatele k odstranění této vady podání, neboť dané rozhodnutí (usnesení ze dne 10.
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti V. V., zastoupeného Mgr. Janem Rambouskem, advokátem se sídlem Mělník, Českolipská 1165/54, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2009 ve věci sp. zn. 3 T 55/2009 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2009 ve věci sp. zn. 7 To 391/2009, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů vydaných v jeho trestněprávní věci, kterými mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces (právo na obhajobu).

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

K ústavní stížnosti nebyla přiložena kopie posledního rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud nicméně nevyzýval stěžovatele k odstranění této vady podání, neboť dané rozhodnutí (usnesení ze dne 10. 2. 2010 ve věci sp. zn. 3 Tdo 133/2010), od jehož doručení stěžovatel - implicite - odvozuje lhůtu k podání projednávané ústavní stížnosti, je přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu.

Přestože stěžovatel, jak výše naznačeno, odvozuje lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížností - zjevně - nenapadá. Tato skutečnost vyplývá nejen z textu petitu (jímž je Ústavní soud vázán, neboť jím stěžovatel určuje ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá, pročež je ústavněprávní přezkum nad takto vymezený rámec zcela vyloučen), ale i z obsahu ústavní stížnosti, neboť o rozhodnutí Nejvyššího soudu se stěžovatel zmiňuje toliko ve smyslu rekapitulace procesní stránky věci, aniž by jakkoli oponoval názoru dovolacího soudu, že v dovolání neuplatnil jiný než zákonem připuštěný dovolací důvod a že by bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu z pohledu stěžovatele protiústavní. Usnesení dovolacího soudu stěžovatel Ústavnímu soudu ostatně, jak výše uvedeno, ani nezaslal jako přílohu k ústavní stížnosti.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku (na základě kterého dovolací soud - ve smyslu judikatury Ústavního soudu - podrobil napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu určitému kvazimeritornímu přezkumu); tím by totiž byl oslaben princip právní jistoty (srov. např. usnesení ve věci

sp. zn. IV. ÚS 58/95

, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 7, str. 331 a usnesení ze dne 24. 10. 2006 ve věci

sp. zn. III. ÚS 454/06

; srov. též mutatis mutandis usnesení ze dne 19. 11. 2009 ve věci

sp. zn. III. ÚS 1007/09

).

Nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho trestní věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, a z tohoto důvodu nezbylo než ji posoudit jako návrh nepřípustný, který Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2010

Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj