Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 2041/10 ECLI:CZ:US:2010:4.US.2041.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses complaint for ordering Supreme Court to grant leave to appeal due to lack of authority.

Geschäftsnummer IV.ÚS 2041/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the applicant's request to order the Supreme Court to grant leave to appeal a lower court judgment. The applicant argued the Supreme Court should review the contract penalty case, but the Court held it lacks the statutory power to issue such positive orders. Consequently, the Court ruled that its jurisdiction is limited to annulling or ordering cessation of violations, not mandating specific judicial actions.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 82 odst. 3 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court lacks the authority to order a public authority to take specific positive action beyond annulling decisions or ordering cessation of rights violations.

Schlagwörter

KI-generiert
Constitutional Court jurisdiction leave to appeal positive judicial order statutory limitations subsidiary review

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu
čl. 2 odst. 3 Ústavy
Při výkonu svých pravomocí musí i on sám respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl.
čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nichž státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon.
čl. 4 Ústavy
V této souvislosti lze připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, konkrétně obecných soudů (čl. 4 Ústavy).
§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, odmítnout.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem, Advokátní kancelář Praha 1, Václavské náměstí 18, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud přijal nález, jímž by přikázal Nejvyššímu soudu rozhodnout o dovolání stěžovatele, pokud jím byl napaden rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 308/2007-73 ze dne 19. září 2007, ohledně částky 40.000,- Kč s příslušenstvím, z titulu nároku na zaplacení smluvní pokuty z článku II. bod 5 Smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne 4. 4. 2005.

II. Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti a předpoklady, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Při výkonu svých pravomocí musí i on sám respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nichž státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překračovat.

V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud především oprávněn - podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu - rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit; směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí [kdy se zpravidla jedná o jednorázový útok orgánu veřejné moci vůči ústavně zaručenému základnímu právu (právům) nebo svobodě (svobodám) stěžovatele], Ústavní soud zakáže příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval a přikáže mu, pokud je to možné, aby obnovil stav před porušením [§ 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Domáhá-li se však stěžovatel vydání nálezu, jímž by Ústavní soud přikázal orgánu veřejné moci konat ve smyslu takového pozitivního jednání, jak je v ústavní stížnosti navrhováno, je třeba dovodit, že se jedná o návrh, který Ústavní soud při své rozhodovací činnosti kladně reflektovat nemůže. Takovou kompetencí totiž Ústavní soud nedisponuje. S ohledem na ustanovení § 82 zákona o Ústavním soudu (arg. a contrario) je zřejmé, že Ústavní soud nemůže v oblasti ústavních stížností vydávat jiná rozhodnutí než předpokládá citované ustanovení, jež rozhodovací pravomoc Ústavního soudu formuluje taxativně. Vzhledem k jeho Ústavou a zákonem přesně vymezené pravomoci a působnosti nezbývá než konstatovat, že Ústavní soud není k zákroku, o nějž stěžovatel v ústavní stížnosti žádá, oprávněn.

Ústavní soud pro úplnost odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. V této souvislosti lze připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, konkrétně obecných soudů (čl. 4 Ústavy). Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních; to však, jak je výše podrobně objasněno, pouze za předpokladu, že ústavní stížnost splňuje všechny stanovené formální náležitosti a předpoklady.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2010

Michaela Židlická, v. r.

soudce zpravodaj