Constitutional Court dismisses appeal due to pending appeal, citing exhaustion of remedies principle.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Czech Products s.r.o. against a Supreme Court judgment. The Court found the applicant had filed a concurrent appeal to the Supreme Court within the legal deadline, which served as an exhaustion of remedies requirement. Consequently, the Court ruled that the constitutional complaint was inadmissible because the ordinary proceedings regarding the appeal were still pending.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural means provided by law, including pending extraordinary appeals that open the door for judicial review of fundamental rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele CZECH PRODUCTS s.r.o., se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448, zastoupeného JUDr. Alešem Janochem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Roztokách, Najdrova 2185, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 195/2009-244 ze dne 19. října 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 21. prosince 2009, učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněným podáními doručenými Ústavnímu soudu dne 29. prosince 2009, dne 6. ledna 2010, dne 1. února 2010 a dne 15. února 2010, se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho základních práv na ochranu vlastnictví, na spravedlivý proces a na rovnost účastníků v řízení, zaručených čl. 11, 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a principu vázanosti soudce zákonem dle čl. 95 Ústavy České republiky, domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
V záhlaví citované rozhodnutí bylo v ústavní stížnosti označeno č. j. 8 Cmo 195/2009-232, avšak k ústavní stížnosti bylo přiloženo rozhodnutí č. j. 8 Cmo 195/2009-244, přičemž toto rozhodnutí bylo vydáno dne 19. října 2009, což koresponduje údaji uvedenému stěžovatelem. Ve spise Městského soudu v Praze sp. zn. 32 Cm 71/2007, který si Ústavní soud vyžádal, se na č.l. 232 žádné rozhodnutí nenachází. S ohledem na uvedené skutečnosti uvedení č. j. 8 Cmo 195/2009-232 považuje Ústavní soud za písařskou chybu a zabýval se rozhodnutím č. j. 8 Cmo 195/2009-244.
Při shromažďování podkladů Ústavní soud zjistil ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 32 Cm 71/2007, že stěžovatel podal dne 5. ledna 2010, tedy v zákonné lhůtě a souběžně s ústavní stížností, dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém nebylo dosud rozhodnuto. Jeho přípustnost je dovozována z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Po posouzení uvedené okolnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).
Při interpretaci právě citovaného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000,
sp. zn. III. ÚS 117/2000
(publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ani u mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé lze i takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou tedy je pouze to, aby jej příslušný subjekt uplatnil řádně (tedy např. včas a v případě dovolání, jehož přípustnost je dovozována z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, zejména aby stěžovatel způsobem, jakým dovolání podá, otevřel prostor pro to, aby dovolací soud měl příležitost posuzovat pro rozhodnutí ve věci stěžejní právní otázku a její specifický judikatorní význam a případně pak dovolání projednat).
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v projednávané věci podal dovolání, tedy mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jeho přípustnost je dovozována z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a z jeho obsahu je zřejmé, že na tento důvod není pouze formálně odkazováno, ale stěžovatel skutečně předkládá důvody, které mohou být s to jej naplnit a otevřít prostor pro projednání tohoto dovolání. Jestliže podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, probíhá tedy před obecnými soudy příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod a není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť stěžovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku.
Stěžovatel podal mimo projednávané ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu dalších pět ústavních stížností, přičemž o dvou z nich bylo rozhodnuto jako o nepřípustných ze stejného důvodu, jako o ústavní stížnosti projednávané, a to usneseními
sp. zn. IV. ÚS 654/10
a
III. ÚS 677/10
. S ohledem na tuto skutečnost Ústavní soud v dalším odkazuje na uvedená usnesení.
Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. dubna 2010
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka