Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding minor civil damages claim.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by D. O. against a district court ruling denying compensation for copying costs in a criminal case. The applicant argued that the court's decision violated fundamental rights and that the amount was disproportionate, claiming the civil court lacked jurisdiction to apply the court fees act. The court ruled that the complaint did not reach the constitutional level, as the district court's reasoning was rational and no excessive conduct or significant harm to fundamental rights occurred in this minor matter.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 72 zákona o Ústavním soudu; Constitutional complaints regarding minor civil damages claims are clearly unfounded if no significant harm to fundamental rights is demonstrated and the lower court's reasoning is rational and non-excessive.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti D. O., zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Brno, Těsnohlídkova 9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. 19 C 113/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 11 odst. 1 a 5, čl. čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí, vydané obecným soudem v její občanskoprávní věci.
Obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení částky 2.760,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Žalovaná částka představovala peněžní náklad, za který Okresní státní zastupitelství Brno - venkov stěžovatelce, jakožto obviněné v trestním řízení, pořídilo kopii trestního spisu (§ 65 odst. 1 tr. řádu), účtujíce za jednu kopírovanou stranu 15,- Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dovozuje protizákonnost a protiústavnost tohoto požadavku, jakož i jeho peněžní výše (kterou považuje za nepřiměřenou), jelikož podle jejího názoru nebyl dán důvod k užití zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť trestní řád na tento právní předpis neodkazuje. Stěžovatelka přitom poukazuje na odlišnost "nákladů" ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 tr. řádu a "poplatku" ve smyslu zákona č. 549/1991 Sb.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.
Ve vztahu k povaze projednávané věci nelze především nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech
sp. zn. IV. ÚS 695/01
,
IV. ÚS 185/98
,
III. ÚS 200/05
,
IV. ÚS 8/01
,
II. ÚS 436/01
,
IV. ÚS 502/05
). I v případě jiných ústavně zaručených práv je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby zde byla - alespoň tvrzená - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce zásahem do nich způsobena.
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Posuzovaná ústavní stížnost totiž de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecného soudu, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek instančnímu přezkumu; jak však bylo výše řečeno, "věcná správnost" není sama o sobě kritériem ústavněprávního přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje; obecný soud - způsobem, jemuž nelze prima facie vytýkat nedostatek ústavní konformity - vydané rozhodnutí adekvátně odůvodnil, toto odůvodnění je racionální a srozumitelné, a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Z řečeného se tak podává, že stěžovatelčina práva uvedená v ustanoveních čl. 36 a 37 Listiny v projednávané věci zasažena být nemohla. Jelikož stěžovatelkou tvrzená pochybení obvodního soudu v projednávané věci neměla (a z logiky věci nemohla mít) průmět do trestněprávní věci (z níž byla odvozena), nemohla být stěžovatelka napadeným rozhodnutím rovněž zkrácena na právu garantovaném v ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny. K tvrzenému zásahu konečně nedošlo ani ve vztahu k ustanovení čl. 11 Listiny (ve smyslu intenzivního zásahu vyžadujícího ingerenci ze strany orgánu ochrany ústavnosti), neboť při absenci kvalifikovaného excesu či libovůle je v kontextu bagatelního charakteru žalované částky porušení tohoto základního práva - bez alespoň tvrzené podstatné újmy (viz výše) - v podstatě vyloučeno.
Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Z výše uvedeného je zřejmé, že tak je tomu i v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu