Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding inadmissibility of appeal against interim measure order.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed against the Supreme Administrative Court's decision to dismiss an appeal. The applicant argued that the administrative court incorrectly denied a preliminary measure, creating inequality with civil procedure and violating fundamental rights. The court held that the lower court's refusal to grant the measure was substantively correct and did not require constitutional review.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 104 odst. 3 písm. c) s. ř. s.: The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint if the applicant fails to prove a violation of fundamental rights or if the contested decision does not require constitutional review.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem v Praze, Bolzanova 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2009, č. j. 6 Ads 39/2009-72, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákonem o Ústavním soudu“), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 4 odst. 3, 4, čl. 36 odst. 1, 4, a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřípustnost kasační stížnost stěžovatele, podanou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2008, č. j. 6 Ca 322/2007-42, kterým byl jako nepřípustný podle § 38 odst. 3 s. ř. s. odmítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, jímž měl soud uložit „prvoinstančnímu správnímu orgánu odložení vymáhání dlužných částek do doby pravomocného rozhodnutí o žalobě“. Nejvyšší správní soud své rozhodnutí odůvodnil úsudkem, že kasační stížnost směřovala proti rozhodnutí, jež je dle své povahy dočasné, což ve smyslu ustanovení § 104 odst. 3 písm. c) s. ř. s. zakládá její nepřípustnost; na tom ničeho nemění ani okolnost, že stěžovatel byl (naopak) o možnosti jejího podání (nesprávně) poučen, neboť „nesprávné poučení krajského soudu o tom, že proti jeho rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, nemůže založit její přípustnost“ (usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 37/2004).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postup Nejvyššího správního soudu, jímž mu s odkazem na § 104 odst. 3 písm. c) s. ř. s. a na rozhodnutí sp. zn. 1 Ans 2/2003 upřel „právo opravného prostředku proti usnesení soudu 1. stupně o návrhu na předběžné opatření“, zakládá nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení a soudního řízení správního, neboť občanský soudní řád opravný prostředek (odvolání) proti usnesení o předběžném opatření připouští. K nepřípustnosti samotného návrhu na vydání předběžného opatření dle § 38 odst. 3 s. ř. s., jakož i vzájemnému vztahu mezi návrhem na vydání předběžného opatření a institutem odkladného účinku návrhu na zahájení řízení, pak namítá, že ustanovení § 38 odst. 1 s. ř. s. připouští soudní ochranu nařízením předběžného opatření již v případě „hrozící vážné újmy“, zatímco v případě odkladného účinku se tak děje jen v případě újmy „nenahraditelné“.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
K ústavněprávní argumentaci stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, se prima facie podává, že jeho odkazy na čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny jsou nepřípadné zjevně, a totéž platí o čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť z pramenů ústavního pořádku nikterak neplyne, aby postavení účastníků občanského a správního soudního řízení byla vždy totožná; že příslušné procesní předpisy jsou naopak odlišné, je důsledkem nezpochybnitelné rozdílnosti materie, kterou upravují (jinak by postačil procesní řád jediný). Zůstává proto se vypořádat s argumentem, že se stěžovateli nedostalo tzv. spravedlivého procesu, dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny, a to „nesprávným“ výkladem a aplikací dotčených procesních předpisů, jmenovitě soudního řádu správního.
Ústavní soud standardně konstatuje, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných (správních) soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Není-li tedy kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext – jde-li o namítaný nedostatek spravedlivého procesu – nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných (zde procesních) ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, které v otázce přípustnosti navrženého předběžného opatření správní soudy v dané věci soudy aplikovaly, za protiústavní – v uvedeném smyslu – mít nelze.
Závěr městského soudu, že návrh na vydání předběžného opatření je v dané věci nepřípustný, je evidentní, logický a srozumitelný; ustanovení § 38 odst. 3 s. ř. s., jestliže stanoví, že návrh je nepřípustný, lze-li návrhu na zahájení řízení přiznat odkladný účinek, nelze v situaci, kdy stěžovatelovu návrhu (žalobě proti rozhodnutí správního orgánu) odkladný účinek – výslovně podle § 73 odst. 2 s. ř. s. – přiznat lze, vyložit jinak. Není samozřejmě významné, zda tak soud v konkrétním případě učiní či nikoli, stejně jako – stěžovatelem namítaný – rozdíl v zákonem stanovených podmínkách pro to či ono procesní opatření (srov. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 2636/07
,
sp. zn. III. ÚS 156/05
a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Rozhodnutí městského soudu je souladné s rozhodovací praxí správních soudů (a v souladu i s judikaturou Ústavního soudu), pročež je nelze mít konečně ani za nepředvídatelné ani za výraz „svévole“ či „libovůle“. Naopak, je založen na vnímání specifických rysů řízení a rozhodování ve správním soudnictví, jejichž součástí je možnost přiznat návrhu odkladný účinek (§ 73 odst. 2 s. ř. s.) a tím dosáhnout účelu, k němuž (jinak) směřuje i institut předběžného opatření. V takovém případě tudíž zákon logicky vylučuje možnost podat návrh na vydání předběžného opatření, neboť vychází z toho, že – návrhem požadovaného – „cíle může být dosaženo jiným způsobem“ (srov. Vopálka, Mikule, Šimůnková, Šolín; Soudní řád správní, komentář; C. H. Beck, vydání první, 2004, str. 71). Právě o takový případ jde i v nyní projednávané věci stěžovatele, jestliže podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání proti platebním výměrům Všeobecné zdravotní pojišťovny, jimiž mu bylo uloženo zaplatit dlužné pojistné včetně penále.
Nebylo-li tedy stěžovateli městským soudem vyhověno v návrhu, aby nařídil předběžné opatření, stalo se tak ústavně konformním způsobem.
Podstatné je pak i to, že tím je předznačen výsledek (celého) řízení, a to bez ohledu na to, jakým procesním způsobem naložil Nejvyšší správní soud s kasační stížností rozhodnutím, které stěžovatel napadl stížností ústavní.
Z jiných důvodů, než které uplatnil stěžovatel, je toto rozhodnutí vystavitelné pochybnostem; lze především uvažovat o nikoli adekvátním odkazu na dřívější usnesení ze dne 28. 1. 2004, č. j. 1 Ans 2/2003-35, jestliže v něm Nejvyšší správní soud rozhodoval o kasační stížnosti proti věcnému (zamítavému) rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, zatímco v dané věci šlo o rozhodnutí procesní (odmítavé), jež však – bez dalšího – vyloučit z dosahu ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. patrně nelze.
Z předchozího však plyne, že i kdyby Nejvyšší správní soud postupoval jinak (měl-li by kasační stížnost naopak za přípustnou), nemohl by jí tak jako tak vyhovět, neboť bylo dovozeno, že jí napadené rozhodnutí je nejen „podústavně“ správné, nýbrž i ústavně konformní.
Ostatně lze mít též za to, že Nejvyšší správní soud měl k dispozici – k odmítnutí kasační stížnosti – rovněž důvod podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
V této souvislosti je namístě připomenout i zásadu, již zhusta Ústavní soud uplatňuje, že ústavněprávní relevanci nemá každá dílčí jednotlivost soudního procesu; konkrétní vada či nesprávnost musí být posouzena – kromě reálného vlivu na výsledek sporu – právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména musí být hodnoceno, zda soudní řízení bylo či nikoli „spravedlivé jako celek“, tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého nedostatku „musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny“ (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 583/99
,
IV. ÚS 259/2000
,
III. ÚS 639/02
,
III. ÚS 474/04
,
IV. ÚS 679/05
,
III.ÚS 9/06
,
III.ÚS 249/06
).
Je proto namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Námitka podjatosti soudce JUDr. P. Rychetského byla formulována jen in eventum, „pro případ, že by mu příslušelo v souvislosti řízení o této stížnosti provedení jakéhokoliv úkonu“, a jelikož ten nenastal, Ústavní soud se jí nezabýval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu