Constitutional Court dismisses taxpayer's complaint as unfounded regarding tax refund and statute validity.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a taxpayer against administrative decisions denying a tax refund. The taxpayer argued that the High Administrative Court erred in concluding that no overpayment existed because the tax authority had initiated a supplementary assessment procedure, thereby waiving the right to a refund under the Tax Administration Act. The court ruled that the complaint was procedurally inadmissible because the challenged administrative decision had already become legally binding before the refund proceedings began, and the Constitutional Court lacks jurisdiction to interpret the specific tax provisions in question.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court rejects unfounded complaints where the challenged administrative act was already binding prior to the refund claim, reserving interpretation of tax statutes for administrative courts.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Infinity, a. s. se sídlem v Pardubicích, Staročernská č. 1799, zastoupeného Mgr. Danielem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Šťáhlavce č. 1105/16, proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ČR sp. zn. 5 Afs 9/2009 ze dne 28. 8. 2009, Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 99/2008 ze dne 24. 11. 2008 a Finančního ředitelství v Hradci Králové č. j. 3574/08-1500-607686 ze dne 7. 4. 2008 a o návrhu na zrušení části ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení části ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se svou ústavní stížností, včas podanou v elektronické podobě se zaručeným elektronickým podpisem, domáhá, s tvrzením porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 95 odst. 1 a 2 Ústavy ČR, zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci a zrušení označeného zákonného ustanovení.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, byla tímto rozsudkem zamítnuta kasační stížnost stěžovatele, směřující proti označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Tímto byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti označenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích č. j. 214966/07/248912/4289 ze dne 7. 12. 2007, kterým nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o vrácení přeplatku ve výši 607.046,- Kč.
Kasační soud zjistil ze správního spisu, že v projednávané věci nedošlo k vyměření daně dle § 46 odst. 5 zákona o správě daní, neboť správce daně ve věci (opětovně) podaného dodatečného daňového přiznání zahájil vytýkací řízení, čímž projevil vůli dle ustanovení § 46 odst. 5 cit. zákona nepostupovat. O podaném dodatečném daňovém přiznání nebylo tak, za v rozhodnutí podrobně popsaného skutkového stavu, rozhodnuto a nárokovaný nadměrný odpočet ve výši 607.046,- Kč nebyl tedy vyměřen.
Kasační soud proto učinil závěr, že nevyměřením nadměrného odpočtu nevznikl, resp. nemohl vzniknout stěžovatelem namítaný přeplatek; nebylo rozhodnuto ani o tom, zda by tento vůbec vznikl, stěžovateli nebylo možno přisvědčit v tom, že daň byla fiktivně vyměřena dle ustanovení § 46 odst. 5 cit. zákona a že mu vznikl vratitelný přeplatek (§ 64 odst. 4 cit. zákona). Kasační soud tak uzavřel, že závěr správního soudu o tom, že stěžovateli přeplatek z důvodu absence vyměření nadměrného odpočtu v žalované výši nevznikl, je správný.
V odůvodnění svého rozhodnutí, předmětem jehož přezkumu již nebylo zodpovězení otázky, zda došlo k prekluzi práva daň z přidané hodnoty za období duben 2002 dodatečně vyměřit, se pak dále kasační soud, již jen v rámci "obiter dictum", vyjádřil i k výkladu ustanovení § 47 cit. zákona a zároveň dodal, že v případě, kdy z důvodu nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu dojde k prekluzi práva v neprospěch daňového subjektu, lze nepříznivé důsledky, které takovým postupem vzniknou, řešit již jen postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nikoliv však účelovým výkladem zákona.
V ústavní stížnosti směřující proti označeným rozhodnutím stěžovatel po rekapitulaci postupu správce daně, finančních orgánů a správních soudů tvrdí porušení shora označených základních práv, k čemuž podle něj došlo neústavní interpretací a aplikací ustanovení § 2 odst. 1, § 32 odst. 1, 8, § 41 odst. 1, § 43 odst. 1, § 46 odst. 1, 4, 5 zákona o správě daní a poplatků, jakož i ustanovení § 47 cit. zákona, jehož část odst. 1, týkající se daňového odpočtu, považuje za protiústavní z důvodů, které v ústavní stížnosti dále rozvádí.
Ústavní soud, poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Zdůraznit třeba, že rozhodnutí správního orgánu ze dne 10. 4. 2007, v němž bylo ustanovení § 47 zákona o správě daní a poplatků přímo aplikováno, nabylo právní moci již dne 23. 4. 2007, aniž bylo toto či tehdejší postup správního orgánu ze strany stěžovatele, aspoň to z obsahu ústavní stížnosti neplyne, napaden. Rozhodnutí orgánů veřejné moci v záhlaví označená a ústavní stížností napadená byla vydána následně, na základě žádosti stěžovatele o vrácení přeplatku, resp. týkala se již pouze vrácení přeplatku. Úvahy kasačního soudu, vztahující se k tomu, že stěžovateli ve smyslu ustanovení § 64 zákona o správě daní a poplatků a § 37a zákona č. 588/1992 Sb., vratitelný přeplatek nevznikl, obsažené v napadeném rozhodnutí, včetně nemožnosti fiktivního vyměření daně dle ustanovení § 46 odst. 5 zákona, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, a proto v tomto směru lze na odůvodnění kasačního soudu odkázat a zároveň připomenout, že Ústavní soud již v předchozí judikatuře vymezil své postavení ve vztahu ke správnímu soudnictví po vzniku Nejvyššího správního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. června 2004
sp. zn. III. ÚS 219/04
, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591; usnesení ze dne 10. září 2008
sp. zn. II. ÚS 442/06
, usnesení ze dne 15. listopadu 2007
sp. zn. II. ÚS 1187/07
či usnesení ze dne 17. září 2008
sp. zn. I. ÚS 1324/08
), a dal najevo, že započetím činnosti Nejvyššího správního soudu náleží právě tomuto soudu provádět výklad podústavního práva v rámci správního soudnictví a sjednocovat judikaturu správních soudů, a to za současného respektování ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud není povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Takový stav, který by z uvedeného důvodu vyžadoval v poměru k napadeným rozhodnutím jeho zásahu, však zjištěn nebyl.
Z uvedeného je patrno, že Ústavní soud považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a proto ji jako takovou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení části ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992, o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě odmítnutí ústavní stížnosti z důvodů uvedených v ustanovení § 43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu sdílí procesně její osud i tento návrh.
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení zákonného ustanovení bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu