Constitutional Court dismisses appeal against civil judgment for missing evidence due to defendant's absence.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a defendant against civil judgments from the District and Regional Courts in the Czech Republic. The defendant argued that the Regional Court violated fair trial principles by dismissing his evidence requests as 'inadmissible novelties' without sufficient reasoning. The Court ruled that the defendant waived his right to present evidence by failing to appear in court, and the appellate court's handling of the case complied with the principle of incomplete appeal.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 205a of the Civil Procedure Act; § 132 of the Civil Procedure Act; The principle of incomplete appeal allows appellate courts to reject evidence requests as inadmissible novelties without violating fair trial rights when the party failed to participate in the first instance.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele M. W., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Augustinem, advokátem, se sídlem Senovážné nám. 2, 370 21 České Budějovice, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. dubna 2009, č. j. 22 Co 457/2009-58, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17. října 2008, č. j. 7 C 287/2008-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 17. října 2008, č. j. 7 C 287/2008-23, uložil žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit žalobci částku 7.664 Kč s úrokem z prodlení blíže specifikovaným ve výroku I., a dále mu uložil zaplatit žalobci smluvní pokutu v celkové výši 9.040 Kč. Konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce se žalovaným uzavřeli smlouvu o uložení, svozu a zneškodnění odpadu vznikajícího při činnosti žalovaného (hostinská činnost). Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce svoji povinnost ze smlouvy splnil, avšak žalovaný svoji povinnost zaplatit žalobci měsíčně fakturované částky nesplnil.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. dubna 2009, č. j. 22 Co 457/2009-58, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se skutkovými zjištění i právními závěry, které učinil soud prvního stupně (zejména otázka posouzení určitosti smlouvy). Zdůraznil, že žalovaný tím, že se nedostavil k jednání před soudem prvního stupně, přestože byl řádně předvolán, se sám zbavil možnosti tvrdit před soudem skutečnosti a navrhovat důkazy na svoji obranu. K ostatním námitkám, které žalovaný uváděl v odvolání, zaujal stanovisko, že se jedná o nepřípustné novoty ve smyslu § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") , k nimž nemohl přihlédnout.
Stěžovatel v ústavní stížnosti ve vztahu k obecným soudům namítá porušení principů řádného a spravedlivého procesu [čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], jakož i porušení principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Podle názoru stěžovatele se zejména odvolací soud důsledně nevypořádal s jeho námitkami, které označil jako nepřípustné novoty. Tím založil nerovnost mezi účastníky řízení. Soudnímu rozhodnutí dále chybí přesvědčivost a nedává záruku, že nebylo rozhodnuto v důsledku libovůle a způsobem porušujícím právo na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nezdůvodnil ani dostatečně nereagoval na námitky stěžovatele, lze celé jednání považovat za nadměrný formalismus. Z toho, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s námitkami a důkazními návrhy stěžovatele, nezhodnotil je a ani neodůvodnil, proč se jimi nezabýval, stěžovatel dovozuje, že odvolací soud založil protiústavnost svého rozhodnutí.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že se odvolací soud nevypořádal s některými jeho námitkami a důkazními návrhy a ty, jimiž se zabýval, hodnotil jinak, než dle jeho názoru hodnotit měl. K tomu Ústavní soud podotýká, že pokud odvolací soud námitky stěžovatele směřující proti skutkovému stavu označil jako nepřípustné novoty (§ 205a o. s. ř.) s tím, že jde o skutečnosti a důkazy, které nastaly před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, nezakládá jeho postup, kdy se jimi z výše uvedeného důvodu odmítl zabývat, protiústavnost rozhodnutí. Je sice pravdou, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné a tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, avšak tato pravidla platí beze zbytku pouze pro řízení před soudem prvního stupně. Pro odvolací řízení v systému neúplné apelace je postup, který zvolil odvolací soud, zcela namístě a neznamená porušení práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že se stěžovatel nezúčastnil jednání před soudem prvního stupně a nemohl tak relevantní důkazy a skutečnosti uplatnit, nemá na výše uvedený závěr žádný vliv. Stěžovatel byl řádně předvolán a pouze svou vlastní vinou (z jeho tvrzení vyplývá, že výzvu k převzetí předvolání zřejmě vyhodil) se tak zbavil možnosti navrhovat důkazy a tvrdit skutečnosti pro danou věc významné. S ostatními námitkami stěžovatele, které se týkaly zejména právního posouzení, se pak odvolací soud, byť stručně, vypořádal.
Pokud námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti směřovaly proti hodnocení důkazů, Ústavní soud zdůrazňuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z napadených rozhodnutí, jež má k dispozici, dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly (k otázce nepřípustných novot viz výše), nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu