II.ÚS 464/09 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Z. B., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem Na Střezině 943, Hradec Králové, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2008 sp. zn. 18 C 106/2006 a výroku I. a II. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2008 sp. zn. 21 Co 632/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených částí rozhodnutí obecných soudů, a to pro domnělé porušení svých ústavně zaručených práv.

Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 6. 2008 č. j. 18 C 106/2006-99 zamítl žalobu, kterou se manželka stěžovatele domáhala proti stěžovateli placení výživného (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Ve sporu úspěšnému stěžovateli soud nepřiznal úhradu nákladů řízení s poukazem na ustanovení § 150 o. s. ř. Důvody zvláštního zřetele hodné soud shledal s ohledem na zjištění, že žalobkyně je stále na rodičovské dovolené a stará se o dva a půl roku starou dceru obou účastníků. Pobírá tedy jen rodičovský příspěvek a jiné příjmy nemá. Soud zohlednil i fakt, že se stěžovatel bez dalšího odstěhoval ze společné domácnosti a ponechal ji samotnou se starat o nezletilou dceru. Soud dospěl k závěru, že uvedené rozhodnutí se poměrů stěžovatele nijak vážně nedotkne. K odvolání stěžovatele do výroku o nákladech řízení Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. 11. 2008 sp. zn. 21 Co 632/2008 rozsudek soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 800,- Kč k rukám advokáta žalobkyně. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o existenci důvodů zvláštního zřetele v posuzované věci.

Stěžovatel s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí. Tvrdí, že žaloba byla od počátku zcela nedůvodná. Žalobkyně měla jejím podáním v úmyslu toliko stěžovatele šikanovat, neboť si byla velmi dobře vědoma, že stěžovatel je po vážném úrazu osobou se změněnou pracovní schopností, a nemá tudíž žádné prostředky, z nichž by mohl výživné či značné náklady, které mu obranou u soudu vznikly, uhradit. Obecné soudy hodnotily sociální situaci pouze na straně žalobkyně a nepřihlédly k jeho poměrům. Tvrzení žalobkyně navíc nebyla nikterak prokázána.

Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost i napadená rozhodnutí z pohledu zachování limitů ústavnosti a dospěl k závěru, že je namístě ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou.

Opět je třeba připomenout, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález

sp. zn. I. ÚS 68/93

). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů.

Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutečností, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení byl v dané věci aplikován v jeho neprospěch § 150 o. s. ř.

Při posuzování problematiky nákladů řízení, tedy problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ve svých předchozích rozhodnutích Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. nálezy

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

II. ÚS 130/98

,

I. ÚS 30/02

,

IV. ÚS 303/02

,

III. ÚS 255/05

nebo

IV. ÚS 131/08

veřejně dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle.

Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů posuzovat úspěch stran řízení ve věci a případné související otázky a podle toho také rozhodovat o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, pokud v nich nedojde k výše popsanému procesnímu excesu.

Ústavní soud k tomu zdůrazňuje, že v předmětné věci se jedná navíc pouze o výklad a aplikaci § 150 o. s. ř.

Závěru, že v dané věci jsou důvody pro postup podle § 150 o. s. ř., nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Úvahy soudů týkající se otázky, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud musí také své rozhodnutí řádně odůvodnit. Pouze v postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (viz např. nález

sp. zn. III. ÚS 727/2000

). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že sociální a majetkové poměry zakládají důvod zvláštního zřetele hodný, a ve sporu úspěšnému stěžovateli úhradu nákladů řízení nepřiznal. Nelze přisvědčit stěžovateli, že k jeho situaci soud nepřihlížel. K naznačenému závěru jej vedlo právě porovnání majetkových poměrů obou účastníků, přičemž jako důvod zvláštního zřetele hodný shledal pozici matky na rodičovské dovolené soustavně pečující o dítě útlého věku, jehož otcem je stěžovatel. Takovým opatřením podle názoru soudu stěžovatelova pozice nedozná vážnější újmy. Odvolací soud jeho stanovisko potvrdil. Ústavní soud v jejich rozhodování neshledal z hlediska ústavnosti žádné pochybení, ani v něm nespatřuje projev libovůle. Pouhá stěžovatelova polemika s odůvodněním rozhodnutí opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.

Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k tvrzenému porušení práv stěžovatele nedošlo, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2009

Stanislav Balík

předseda senátu