Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 1463/07 ECLI:CZ:US:2009:3.US.1463.07.1 KI-generiert

Constitutional Court allows tax claim preclusion objection raised late in cassation appeal, ruling lower courts violated right of access to court.

Geschäftsnummer III.ÚS 1463/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Teilweise gutgeheissen (Partially Allowed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court partially allowed the taxpayer's constitutional complaint, striking down the Supreme Administrative Court's dismissal of the preclusion objection regarding the tax assessment deadline. The taxpayer argued that lower courts violated their right of access to court by ignoring the statutory time limit for tax assessments, which the Supreme Administrative Court had only considered after the deadline expired. The Court ruled that courts must examine such significant legal issues ex officio, and failing to do so constitutes a violation of the right of access to court, though it deferred the substantive review to the lower court.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 47 of the Tax Code; § 104 para. 4 of the Administrative Court Act: Courts must examine ex officio significant legal issues such as tax assessment preclusion, and failure to do so violates the right of access to court.

Schlagwörter

KI-generiert
tax assessment preclusion right of access to court ex officio duty administrative court procedure constitutional complaint statutory time limit supreme administrative court

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 47 of the Tax Code
§ 104 para. 4 of the Administrative Court Act
Art. 4 of the Constitution of the Czech Republic
K námitce prekluze práva daň vyměřit (§ 47 daňového řádu) uvedl, že byla stěžovatelkou vznesena až v rámci "doplnění kasační stížnosti", pročež se jí nemohl s ohledem na ustanovení § 104 odst.
Art. 36 para. 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Art. 6 para. 1 of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms
Act No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

K námitce prekluze práva správního orgánu vyměřit daň uplatněné v řízení o kasační stížnosti

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jiřího Muchy - ze dne 23. dubna 2009

sp. zn. III. ÚS 1463/07

ve věci ústavní stížnosti HMB, spol. s r. o., se sídlem v Čelákovicích, U Učiliště 1644, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2007 č. j. 7 Afs 175/2005-103, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2005 č. j. 8 Ca 87/2004-60 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. 12. 2003 č. j. 11807/03-120, jimiž bylo rozhodnuto ve věci dodatečného vyměření daně z příjmů právnických osob stěžovatelce.

Výrok

I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2007 č. j. 7 Afs 175/2005-103 se zrušuje.

II. Ve zbývajícím rozsahu se návrh odmítá.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11 odst. 5, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a žalovaného správního orgánu.

Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ca 87/2004 se podává následující.

Finanční ředitelství v Praze rozhodnutím ze dne 31. 12. 2003 č. j. 11807/03-120 zamítlo odvolání podané proti rozhodnutí Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 7. 4. 2003 č. j. 22050/03/057921/1555, kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období r. 1998.

Žalobu podanou proti rozhodnutí správního orgánu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2005 č. j. 8 Ca 87/2004-60 zamítl; v odůvodnění se vypořádal se stěžovatelkou uplatněnými žalobními body, převážně procesní provenience, a dospěl k závěru, že nejsou opodstatněné.

Kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 2. 2007 č. j. 7 Afs 175/2005-103 jako nedůvodnou zamítl. Povýtce se s městským soudem ztotožnil a tam, kde shledal nesprávnost (v postupu žalovaného správního orgánu při místním šetření), konstatoval, že neměla vliv na celkový výsledek daňového řízení. K námitce prekluze práva daň vyměřit (§ 47 daňového řádu) uvedl, že byla stěžovatelkou vznesena až v rámci "doplnění kasační stížnosti", pročež se jí nemohl s ohledem na ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s. věcně zabývat.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá (kromě dalšího, jmenovitě k postupu žalovaného i obecných soudů při hodnocení provedených důkazů a k jejich skutkovým závěrům), že k porušení jejích ústavně zaručených práv mělo dojít především tím, že jí byla pravomocně doměřena daň z příjmů právnických osob až po uplynutí prekluzívní lhůty dle § 47 odst. 1 daňového řádu. Nesouhlasí proto s tím, že se Nejvyšší správní soud s její námitkou prekluze práva, s odkazem na zásadu koncentrace řízení, vůbec nezabýval, přestože po podání kasační stížnosti nastal "zásadní obrat v judikatuře" k výkladu lhůty pro vyměření daně (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. 5 Afs 42/2004), přičemž právě tyto (nové) právní názory mají rozhodný dopad i do jejích poměrů. Stěžovatelka je názoru, že k prekluzi je ve veřejném právu nezbytné - bez ohledu na zásadu koncentrace v soudním řízení správním - přihlížet kdykoliv a z úřední povinnosti; k tomu posléze v doplnění ústavní stížnosti odkazuje na právní závěry Ústavního soudu vyslovené v jiné její (shodné) právní věci vedené pod

sp. zn. III. ÚS 1420/07

(N 117/50 SbNU 3).

Nejvyšší správní soud - k argumentu prekluze práva na doměření daně - ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, tvrzeně konstantní judikaturu k výkladu § 104 odst. 4 s. ř. s. a jmenovitě na závěry podávající se z rozhodnutí jeho rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 9 Afs 86/2007.

Městský soud v Praze se ve svém vyjádření rovněž odvolal na odůvodnění vydaného rozhodnutí.

Finanční ředitelství v Praze jako vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti uvedlo, že stěžovatelce byla daň vyměřena v zákonné lhůtě dle § 47 daňového řádu, přičemž není rozhodné, že odvolací řízení probíhalo až po jejím uplynutí, neboť zamítavé rozhodnutí o odvolání není rozhodnutím, jímž k vyměření daně dochází; takovým rozhodnutím by bylo pouze rozhodnutí odvolacího orgánu, jímž by napadený platební výměr byl změněn.

V replice stěžovatelka setrvala na dříve vyjádřené právní argumentaci.

Jelikož od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Pro posouzení dané ústavní stížnosti je rozhodné, že se jak z hlediska vymezení rozhodné materie, tak i otevřeného výkladového sporu zcela identifikuje se stížnostmi téže stěžovatelky, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě nálezem ze dne 1. 7. 2008

sp. zn. III. ÚS 1420/07

(viz výše), ze dne 5. 2. 2009

sp. zn. II. ÚS 1416/07

(N 17/52 SbNU 173), ze dne 26. 2. 2009

sp. zn. I. ÚS 1169/07

(N 38/52 SbNU 387) a ze dne 2. 3. 2009

sp. zn. IV. ÚS 816/07

(N 39/52 SbNU 399). Ve všech těchto věcech Ústavní soud ústavním stížnostem stěžovatelky vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.

To je významné potud, že se tyto závěry uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého, a důvod k odchylce (srov. § 23 zákona o Ústavním soudu) zde zřejmě není.

Nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí tedy trpí stejným ústavněprávním deficitem, který byl identifikován v obdobných věcech téže stěžovatelky, pročež na příslušná (výše označená) rozhodnutí Ústavního soudu, resp. plná odůvodnění, zejména rozhodnutí

sp. zn. IV. ÚS 816/07

či

sp. zn. I. ÚS 1169/07

zde postačí již jen odkázat, neboť jsou všem účastníkům známa.

Jen pro přehlednost se tedy připomíná, že Ústavní soud vycházel především z právních závěrů vyslovených v nálezu

sp. zn. IV. ÚS 545/07

, N 113/46 SbNU 77 [který zas vychází z nálezu

sp. zn. III. ÚS 93/06

(N 85/45 SbNU 249), vztaženého však k specifickým poměrům "skutečností" a "důvodů" v kontextu § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.] a v nálezu ve stěžovatelčině věci

sp. zn. III. ÚS 1420/07

(viz výše), a ve zcela shodné situaci, kdy námitka prekluze nebyla vznesena ani v daňovém řízení ani v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, je dovedl k závěru, že jiná vada řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je dána tím, že "soud nepřihlédl ex offo k prekluzi práva správního orgánu dodatečně vyměřit daň".

V dalších výše označených rozhodnutích se Ústavní soud - ve stejném duchu - vyjádřil i k usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 86/2007, na něž tento soud odkazoval i v dané věci [srov. zejména

sp. zn. IV. ÚS 816/07

(viz výše), s oporou též v nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 12/99

(N 98/18 SbNU 355; 232/2000 Sb.), v němž uzavřel, že otázku prekluze práva považuje za "natolik významnou problematiku, jíž by se měly zabývat z úřední povinnosti nejen správní orgány, ale i soudy ve správním soudnictví"], a dříve řečené pak Ústavní soud doplnil v rozhodnutí

sp. zn. I. ÚS 1169/07

(viz výše), v němž po podrobném rozboru institutu prekluze práva a jeho uplatnění jak v právu soukromém, tak v právu veřejném uzavřel, že "též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně: uplyne-li lhůta uvedená v § 47 daňového řádu, aniž v ní byla daň pravomocně ... vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní veřejné právo státu daň vyměřit či doměřit. K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy ... Nenamítal-li žalobce prekluzi práva vyměřit nebo doměřit daň v řízení před krajským soudem, vyhoví Nejvyšší správní soud kasační stížnosti (k námitce nebo z úřední povinnosti), pokud k prekluzi tohoto práva skutečně došlo".

I v posuzovaném případě je tedy namístě úsudek, že "pokud se obecné soudy s odkazem na institut koncentrace žalobních námitek, resp. zde Nejvyšší správní soud s poukazem na ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s., odmítly námitkou prekluze práva vyměřit nebo doměřit daň zabývat, porušily tím právo stěžovatele na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny".

Stejně jako ve věcech

sp. zn. III. ÚS 1420/07

či

IV. ÚS 816/07

(jakož i v dalších shora označených věcech) rovněž zde proto Ústavní soud pro porušení čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Napříště bude na Nejvyššímu správním soudu posoudit opodstatněnost námitky prekluze práva, což - v případě zhodnocení, že je důvodná - se může stát klíčovým pro celkové posouzení stěžovatelčina správního sporu. Proto je předčasné, a z pohledu zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných i nemístné, aby se zde Ústavní soud věcně zabýval dalšími námitkami stěžovatelky, uplatněnými proti rozhodnutí správních soudů, jež v ústavní stížnosti předestřela.

Ústavní soud proto ani v tomto případě (obdobně jako ve věcech

sp. zn. III. ÚS 1420/07

,

sp. zn. IV. ÚS 816/07

a

sp. zn. II. ÚS 1416/07

) nepřistoupil ke zrušení ostatních napadených rozhodnutí a ústavní stížnost v části, v níž proti nim směřovala, z tohoto důvodu odmítl; výsledek řízení o ústavní stížnosti totiž Ústavní soud ustavil, aniž se těmito rozhodnutími mohl (měl) zabývat věcně.