Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 155/09 ECLI:CZ:US:2009:1.US.155.09.1 KI-generiert

I.ÚS 155/09 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer I.ÚS 155/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2009 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. M. P., zastoupené JUDr. Ladislavou Chládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Husinecká 903/10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2006, č. j. 51 Co 347/2005-72, takto:

Legislator-Regeste

KI-generiert

I.ÚS 155/09 · Ústavní soud České republiky: Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 19. 1. 2009, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť měla za to, že jím městský soud porušil její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2009 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. M. P., zastoupené JUDr. Ladislavou Chládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Husinecká 903/10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2006, č. j. 51 Co 347/2005-72, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 19. 1. 2009, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť měla za to, že jím městský soud porušil její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka se žalobou domáhala na státu zaplacení částky 22.520.130,-Kč jako náhrady škody způsobené rozhodnutím o vzetí do vazby, v níž byla držena od 3. 10. 1995 do 11. 12. 1996, přičemž její trestní stíhání bylo zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 20. 6. 2005, č. j. 9 C 26/2002-40, žalobu zamítl. Vyšel při tom ze zjištění, že stěžovatelka byla dne 3. 10. 1995 zadržena a obviněna z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 tr. zák., usnesením ze dne 4. 10. 1995 byla vzata do vazby, z níž byla propuštěna dne 11. 12. 1996, a trestní stíhání stěžovatelky pro všechny skutky, pro které jí bylo sděleno obvinění, bylo zastaveno usnesením, které nabylo právní moci 24. 3. 1998, neboť podle § 172 odst. 1 písm. b) a c) tr. řádu nebylo prokázáno, že by skutek spáchala stěžovatelka a skutek nebyl trestným činem. Stěžovatelka podala žádost o odškodnění u Ministerstva spravedlnosti dne 2. 3. 1999, avšak její nárok nebyl ve lhůtě 6 měsíců ani později uspokojen. Žaloba stěžovatelky byla soudu doručena dne 5. 10. 1999, přičemž žalovaná ČR - Ministerstvo spravedlnosti vznesla námitku promlčení. Obvodní soud dovodil, že právo na náhradu škody se promlčelo uplynutím objektivní promlčecí doby jednoho roku počínající od právní moci usnesení o zastavení trestního stíhání (tehdy účinného § 23 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem - derogován s účinností od 15. 5. 1998 zákonem č. 82/1998 Sb.), jejíž běh se stavěl po dobu 6 měsíců od uplatnění práva u ministerstva, a proto je nelze stěžovatelce přiznat. Dále poukázal na to, že stěžovatelka netvrdila a ze spisu nevyplývají žádné relevantní důvody, pro které by nemohla své nároky u soudu uplatnit včas, a proto neshledal, že by námitka promlčení byla zneužitím práva v rozporu s dobrými mravy.

K odvolání stěžovatelky, v němž mimo jiného poukazovala na skutečnost, že jí její zdravotní stav neumožnil obstarávat si potřebné podklady a podat žádost dříve, Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Vyšel přitom ze skutkových zjištění obvodního soudu a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, pouze upřesnil údaj o datu uplynutí promlčecí doby. V odůvodnění mimo jiné soud vyložil, že pokud byl nárok stěžovatelky v rámci předběžného projednání u ministerstva spravedlnosti stěžovatelkou uplatněn dne 2. 3. 1999, zbývalo do uplynutí promlčecí lhůty podle § 23 cit. zákona 23 dní. Ke stavení běhu této lhůty došlo po dobu 6 měsíců určených pro předběžné projednání nároku ministerstvem jako příslušným orgánem ode dne podání žádosti o odškodnění, tedy v době od 2. 3. 1999 do 2. 9. 1999 (§ 9 odst. 1 a § 22 odst. 3 cit. zákona). Zbývajících 23 dní do skončení běhu promlčecí doby, počítáno od 3. 9. 1999, uplynulo v pondělí 27. 9. 1999 (25. 9. byla sobota). Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána až dne 5. 10. 1999, byla žalovanou uplatněná námitka promlčení soudem I. stupně správně shledána důvodnou, neboť řízení o žalobou uplatněném nároku na náhradu škody způsobenou rozhodnutím o vazbě bylo v tomto případě zahájeno 8 dnů po uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby. Stejně tak městský soud sdílel názor soudu I. stupně pokud jde o uplatnění námitky promlčecí ve vztahu k dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

Stěžovatelka proti rozsudku městského soudu podala dovolání, v němž opětovně namítala nemožnost podat žalobu dříve vzhledem k jejímu špatnému zdravotnímu stavu, finančním možnostem i k faktu, že ministerstvo jí v poslední den lhůty (byť neformálně - telefonicky) ujišťovalo, že škoda bude nahrazena, ačkoliv nemělo k dispozici trestní spis, čímž jí uvedlo v omyl a jeho nesprávný úřední postup stejně jako vznesená námitka promlčení jsou v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud je usnesením ze dne 11. 12. 2008, č. j. 25 Cdo 2732/2006-92, odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelkou namítané okolnosti nejsou součástí skutkových zjištění soudů obou stupňů a jsou případně v rozporu s ust. § 241a odst. 4 o. s. ř. uplatňována až v dovolacím řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítané porušení svého práva na spravedlivý proces podpořila obdobnou argumentací, jakou použila již v průběhu řízení před obecnými soudy, tj. rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, obsah telefonických rozhovorů s ministerstvem spravedlnosti, zdravotní stav a finanční situace, jež jí měly bránit ve včasném podání žaloby či určení počátku běhu promlčecí lhůty k podání žaloby. Nadto uvedla, že městský soud nevzal při posuzování věci výše uvedené okolnosti na zřetel, čímž dle názoru stěžovatelky zasáhl do jejích základních práv. Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje v rovině jednoduchého práva se závěry Městského soudu v Praze a částečně i se závěry Obvodního soudu pro Prahu 10 ohledně posouzení včasnosti jí podané žaloby na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vzetí do vazby, přičemž předložené argumenty, o nichž měla za to, že podporují její tvrzení o porušení jejího práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním námitek, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy.

Po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím i s rozhodnutími s ním souvisejícími Ústavní soud konstatuje, že Městský soud v Praze se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádal. Při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené v hlavě páté Listiny a v souladu s příslušnými ustanoveními cit. zákona i obč. zák., přičemž své rozhodnutí podrobně odůvodnil. Samu okolnost, že těmto námitkám městský soud nepřisvědčil, nelze v žádném případě považovat za porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat. Ostatně sama stěžovatelka, která k výzvě Ústavního soudu měla předložit důkazy o jí tvrzeném špatném zdravotním stavu v době před podáním žaloby, v tomto ohledu předložila (podání ze dne 10. 2. 2009) pouze kopie lékařských zpráv, které jsou však z časového hlediska pro posuzovanou věc irelevantní (lékařské zprávy z let 1995, 2002 a 2004). Postup městského soudu tak nelze označit za svévolný a napadené rozhodnutí proto neporušilo základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2009

Vojen Güttler

předseda senátu