Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of remedies via pending appeal.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint, ruling it inadmissible because the applicant simultaneously filed a legal appeal that had not yet been decided. The applicant argued violations of fair trial rights, but the Court emphasized that the principle of subsidiarity requires exhausting all ordinary remedies before seeking constitutional protection. Consequently, the Court determined that the complaint was premature and dismissed it without substantive review.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; The principle of subsidiarity mandates that constitutional complaints are inadmissible if the applicant has not exhausted all available ordinary legal remedies, such as pending appeals.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele I. K., zastoupeného JUDr. Mgr. Janou Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2008, sp. zn. 53 T 1/2008 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 2 To 68/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 11. 2008, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl uznán vinným trestným činem vraždy podle § 229 odst. 1, 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků a pro jeho výkon zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 37 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Z šetření provedeného Ústavním soudem bylo dále zjištěno, že stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu souběžně s ústavní stížností dovolání opíraje je o dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), g), h) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Dovolací soud o něm doposud nerozhodl.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost, podaná souběžně s dovoláním, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je podané dovolání, resp. rozhodnutí o něm, které nemůže být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu (§ 75 odst. 1 věta druhá za středníkem).
V daném případě je tedy ústavní stížnost návrhem předčasným. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, s ohledem na text ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, není důvod.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pokud by jeho dovolání neuspělo a stěžovatel by dospěl k závěru, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti, zohledňující i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2009
Stanislav Balík
soudce zpravodaj