Constitutional Court dismissed constitutional complaint against district court's civil procedure costs ruling. The court found the regional court's reasoning sufficient and fair. The complaint was rejected as clearly unfounded.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Matco, s. r. o., against the regional court's decision on litigation costs. The applicant argued that the regional court improperly reduced costs using specific legal provisions without adequate justification, violating her fundamental rights. However, the court found the regional court's reasoning transparent, logical, and fair, noting that the applicant's claim exceeded reasonable limits and violated general principles of good morals.
Legislator-Regeste
KI-generiertZákon o Ústavním soudu; Listina základních práv a svobod: Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pokud soudní rozhodnutí obsahuje přesvědčivé a transparentní úvahy o náhradě nákladů řízení, které jsou přiměřené a souladí se s dobrými mravy.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2008 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Matco, s. r. o., se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem Kotlářská 51a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2007, č. j. 51 Co 618/2007 - 16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím krajský soud porušil její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud v Ostravě platebním rozkazem ze dne 10. 9. 2007, č.j. 65 Ro 1002/2007-7, uložil žalované - M. K., aby stěžovatelce zaplatila částku 5.843,- Kč s 30% úrokem z částky 4.166,- Kč za dobu od 22. 6. 2004 do zaplacení, na nákladech řízení pak částku 12.024,- Kč k rukám zástupce stěžovatelky, čímž zcela vyhověl žalobě stěžovatelky.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozhodnutím platební rozkaz okresního soudu ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů částku 4.884,- Kč do tří dnů ode dne právní moci rozhodnutí. Dále rozhodl, že na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá žádný z účastníků právo. V odůvodnění soud postupoval podle ust. § 151 odst. 2 o.s.ř. a výši odměny advokáta, na rozdíl od okresního soudu, který při určení výše odměny za zastoupení advokátem vycházel z vyhl. č. 484/2000Sb., určil podle příslušných ustanovení vyhl. č. 177/1996 Sb., přičemž konstatoval, že účelem vyhl. 484/2000 Sb. bylo zjednodušení výpočtu odměn za zastoupení advokátem a paušální odměna představuje určitou průměrnou hodnotu, jež se odvíjí od průměrného počtu úkonů právní pomoci. "U penězi ocenitelných předmětů vychází cit. vyhláška z toho, že jde o průměrnou odměnu na 6 úkonů právní služby. Uvážil přitom, že "(...) předmětem řízení je nárok skutkově jednoduchý a advokát v řízení učinil 2 úkony právní služby. (...) Vedle toho nutno brát zřetel na výši žalované částky, kterou paušální odměna téměř dvojnásobně převyšuje, dále na osobní poměry žalované (...) a její příjmy (...), jakož i na chování žalované." (str. 2-3 usnesení).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti (postrádající ústavně právní argumentaci) jako hlavní důvod podání ústavní stížnosti označila skutečnost, že je přesvědčena o nesprávnosti postupu krajského soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení, při kterém užil ust. § 151 odst. 2 o.s.ř., kterým žalované snížil povinnost k náhradě nákladů řízení, ačkoli neexistovaly okolnosti odůvodňující použití zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Dále uvedla, že krajský soud svým postupem zvýhodňuje stranu žalovanou a poskytuje ochranu stavu - finanční situaci, kterou si žalovaná strana vědomým jednáním přivodila sama. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny pak stěžovatelka spatřovala v tom, že rozhodnutí krajského soudu není řádně odůvodněno a je tedy nepřezkoumatelné, neboť soud neuvedl žádné konkrétní důvody, které jej vedly k užití zvláštního právního předpisu při stanovení náhrady nákladů řízení. Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěrem Krajského soudu v Ostravě o určení výše náhrady nákladů řízení, přičemž její argumentace obsažená v ústavní stížnosti se toliko pohybuje v rovině jednoduchého práva. Jak Ústavní soud rovněž konstantně judikuje, problematika nákladů řízení, ač se často může citelně dotknout majetkové sféry některého z účastníků řízení, není zásadně předmětem ústavní ochrany, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity porušení ústavně garantovaných lidských práv a svobod. Výjimka je pak připuštěna v případě vadného procesního postupu, kdy je účastníku řízení odepřeno využití některého procesního práva uplatnitelného v procesu rozhodování o nákladech řízení či jestliže samotné rozhodnutí trpí tak závažnými nedostatky, že je neslučitelné s požadavky, jež Ústavní soud klade na obsah soudního rozhodnutí.
K obsahovým náležitostem rozhodnutí o nákladech řízení Ústavní soud konstatoval, že kautely upínající se na čl. 36 odst. 1 Listiny předepisují nutnost souladu výroku o nákladech s celkovým průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, odůvodněna (srov. nález
sp. zn. IV. ÚS 454/04
, Sb. n. u., sv. 36, č. 29, s. 337). Z těchto důvodů absence odůvodnění nebo odůvodnění vadné, spočívající v poukazu na skutečnosti irelevantní či skutečnosti nemající oporu ve spise, příp. pouhý formální odkaz na ustanovení občanského soudního řádu bez bližší konkretizace důvodů aplikace tohoto ustanovení, nese známky arbitrárnosti v rozhodování soudu. Současně takto formulované odůvodnění představuje porušení ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., v ústavní rovině pak dotčení práva na spravedlivý proces. Tím spíše je soud povinen zásadu řádného odůvodnění ctít při uvážení, které mu v dané věci vzhledem k okolnostem dává ust. § 151 odst. 2 o.s.ř. Soud je povinen v takové situaci hodnotit nejen majetkové, sociální a osobní poměry účastníků řízení, ale přihlíží i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení.
V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal pochybení v argumentech Krajského soudu v Ostravě předložených v odůvodnění napadeného rozhodnutí, naopak musí ocenit jeho citlivý a rozumný přístup k dané situaci. Právní názor prezentovaný v napadeném rozhodnutí dosahuje vysokého stupně přesvědčivosti, své úvahy soud transparentně předestřel (viz str. 3 napadeného usnesení) a vysvětlil také, proč za 2 úkony právní služby a soudní poplatek přiřkl stěžovatelce částku 4.884,- Kč. Ústavní soud nemá důvod tyto logické a přesvědčivé úvahy stěžovatelce nyní opakovat. Způsob výpočtu náhrady nákladů řízení se Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivý a dané situaci naprosto přiměřený. Požadavek na přiznání nákladů řízení ve výši uplatňované stěžovatelkou překračuje hranici, kdy je možno hovořit o souladu s dobrými mravy; taktéž nectí obecnou zásadu, že každý při uplatňování svých oprávněných nároků musí šetřit práv druhých, kteroužto zásadu lze v konkrétní věci interpretovat jako zákaz vystavovat žalovanou stranu jiným než nezbytně nutným nákladům či ji jinak neúčelně a nadměrně vystavovat nepříznivým následkům nesplnění závazku, neboť ty jsou pokryty např. povinností uhradit náklady řízení a úroky z prodlení, jejichž nepřiměřená výše se v daném případě Ústavnímu soudu rovněž jeví za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2008
Vojen Güttler
předseda senátu