Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 2422/07 ECLI:CZ:US:2007:2.US.2422.07.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding arbitration award enforcement delay. The court rejects procedural violations claims. The court upholds the principle of subsidiarity in constitutional review. The court notes the current enforcement is not a violation of property rights. The court finds the complaint lacks merit under the Constitution. The court emphasizes the limited scope of constitutional review. The court rejects the request for review of lower court decisions.

Geschäftsnummer II.ÚS 2422/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by SPAR Czech Trading Company against rulings denying a stay of enforcement for an arbitration award. The applicant argued that lower courts violated her right to a fair process by ignoring evidence of impending harm and failing to hold a hearing. The court rejected these claims, noting that the current enforcement delay does not constitute a violation of property rights and that the complaint sought a review of substantive law rather than constitutional protection. Consequently, the court found the complaint clearly unfounded and inadmissible under the principle of subsidiarity.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when the applicant seeks a review of the substantive correctness of lower court decisions rather than a violation of fundamental rights, or when the alleged infringement does not currently exist.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal principle of subsidiarity enforcement stay denial arbitration award enforcement fair process violation claim property rights protection review of lower court decisions

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
čl. 36 odst. 1 Listiny
čl. 38 odst. 2 Listiny
čl. 90 Ústavy
čl. 95 Ústavy
90 "alinea 1" a čl. 95 Ústavy.
čl. 83 Ústavy
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 26. září 2007 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti SPAR Česká obchodní společnost s. r. o., se sídlem v Praze, Nákupní 389/1, právně zastoupené JUDr. Tomášem Jindrou, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2007, č. j. 1 Cmo 76/2007-122 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2007, č. j. 19 Cm 46/2006-104, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se řádnou a včasnou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno jejímu návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu, a tvrdila, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), a porušeny měly být i čl. 90 "alinea 1" a čl. 95 Ústavy.

Stěžovatelka namítla, že obecné soudy jí upřely výše zmíněná základní práva tím, že nevyhověly jejím důkazním návrhům, jimiž prokazovala hrozící újmu, a nevěnovaly jim žádnou pozornost. Stěžovatelka konkrétně odkázala na četnou judikaturu týkající se tzv. opomenutí důkazu, podle níž musí soud náležitě odůvodnit, proč důkazním návrhům nevyhověl. Opačný postup podle stěžovatelky "téměř vždy" založí nepřezkoumatelnost a současně protiústavnost vydaného rozhodnutí. Stěžovatelka namítla, že její právní argumentace týkající se rozdílu mezi odkladem vykonatelnosti rozhodčího nálezu a odkladem provedení exekuce, jakož i argumentace napadající bagatelizaci hrozící újmy nebyla vypořádána náležitě a vyčerpávajícím způsobem, což odporuje výkladu čl. 36 odst. 1 Listiny, jak jej aplikuje Ústavní soud (stěžovatelka opět odkázala na sp. zn. nálezů Ústavního soudu). Vrchní soud navíc rozhodl bez nařízení jednání a stěžovatelka se tak nemohla vyjádřit k tomu, jak je třeba hodnotit údaje obsažené v předloženém výkazu zisku a ztrát (svou představu o náležitém hodnocení předmětných údajů stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla). Vrchní soud tím porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a zásadu dvojinstančnosti soudního řízení a odepřel stěžovatelce právo domáhat se svých práv. Soudy rovněž rozhodly v extrémním nesouladu se skutkovým stavem věci, neboť přestože nezjistily stěžovalčinu finanční situaci, konstatovaly, že neprodlený výkon rozhodnutí jí nezpůsobí závažnou újmu, resp. že tato hrozba je odvrácena pravomocným rozhodnutím o odkladu provedení exekuce, přičemž pominuly, že jakýkoli rozvoj stěžovatelčiny obchodní činnosti je fakticky paralyzován generálním inhibitoriem vzešlým z exekuce. Stěžovatelka konstatovala, že procesní pochybení dosáhla takové intenzity, že proces jako celek byl nespravedlivý, a proto se i jeho "výsledek může jevit jako nespravedlivý".

Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2007, č. j. 19 Cm 46/2006-104, Ústavní soud zjistil, že soud nevyhověl stěžovatelčině návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu. Soud rozhodoval poté, co předchozí vyhovující usnesení vrchní soud zrušil.

Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž argumentovala tím, že přes odklad provedení exekuce nemůže stále disponovat s předmětnou částkou na svém účtu, neboť řízení o výkon rozhodnutí stále běží. Došlo jen k té změně, že částka nebyla z tohoto účtu odepsána. Při odložení vykonatelnosti nálezu by muselo být exekuční řízení zastaveno. Přitom odklad provedení exekuce byl důvodem nevyhovění návrhu.

Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2007, č. j. 1 Cmo 76/2007-122 Ústavní soud zjistil, že vrchní soud odvolání stěžovatelky nepovažoval za důvodné, a proto napadené usnesení potvrdil. Vrchní soud v Olomouci (str. 2, odst. 3 cit. rozh.) přisvědčil stěžovatelce, že právní názor krajského soudu je nesprávný, avšak dospěl k závěru, že vykonatelnost přesto nemůže být odložena, neboť stěžovatelce nehrozí závažná újma.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

V dané věci, jak svrchu uvedeno, bylo odloženo provedení exekuce, tzn. že v současnosti není zásah do stěžovatelčina základního práva na ochranu vlastnictví aktuální. A o ochranu tohoto základního práva stěžovatelce nepochybně jde, ač namítá zásah do některých práv náležejících do komplexu práva na spravedlivý proces. Pokud navíc stěžovatelka namítá porušení práv plynoucích z čl. 90 a čl. 95 Ústavy, Ústavní soud ČR podotýká, že tato ustanovení žádná základní práva, jejichž ochrany by bylo možné domáhat se v řízení o ústavní stížnosti, neobsahují. V daném případě jde o normativní principy vztahující se jednak k funkci soudů a dále k práci soudců.

Navíc nelze přehlížet, že stěžovatelka napadá rozhodnutí, které není ve věci rozhodnutím konečným, a i proto se Ústavní soud věcí blíže nezabýval, neboť jak je notoricky známo, ctí Ústavní soud princip subsidiarity ústavní stížnosti. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatelka vlastně domáhala přezkumu správnosti napadených rozhodnutí, avšak tento požadavek se míjí s funkcí, jež Ústavní soud plní v řízení o ústavní stížnosti. Touto funkcí je ochrana základních práv, do nichž bylo rozhodnutím obecných soudů zasaženo.

Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 26. září 2007

Jiří Nykodým

předseda senátu