Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding robbery conviction and right to fair trial.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the applicant against his robbery conviction. The applicant argued that courts incorrectly characterized his conduct as involving violence, violating his right to a fair trial under Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court found that the lower courts gathered sufficient evidence and correctly applied the law to determine the defendant was a particularly dangerous recidivist who used threats of immediate violence.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.; § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is inadmissible if the Constitutional Court finds that the lower courts' assessment of evidence and legal qualification of criminal conduct was based on sufficient evidence and correct application of law, rendering the alleged violation of fundamental rights unfounded.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 16. srpna 2007 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele B. Š., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Píclem, advokátem se sídlem 301 00 Plzeň, Pod Vinicemi 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 3. 2007 sp. zn. 6 Tdo 248/2007, Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2006 sp. zn. 6 To 245/2006 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 4. 2006 sp. zn. 3 T 29/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel se domáhal zrušení rozhodnutí soudu I. a II. stupně, podáním učiněným 14. 7. 2007 ústavní stížnost rozšířil i proti usnesení Nevyššího soudu. Uvedl, že podle jeho přesvědčení všechny soudy, které v předmětné věci rozhodovaly, nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání konstatováním, že při něm užil násilí, když takové závěry nevyplývaly ze skutkových zjištění. Proto se cítí dotčen v právu na spravedlivý proces, zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poukázal na průběh jednání, jehož se dopustil a setrval na tvrzení, že při něm vůči poškozenému násilí nepoužil. Pokud by soudy správně zhodnotily výpověď poškozeného, pak by dospěly k závěru, že násilí použito nebylo, což by vedlo ke zmírnění kvalifikace jeho jednání i výše trestu a není vyloučeno, že by mu nebyl ukládán trest jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí nutno konstatovat, že v řízení vedeném proti stěžovateli bylo spolehlivě prokázáno, že se dopustil trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, a to jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 trestního zákona. Soud I. stupně, jak opodstatněně shledal i odvolací soud, který v rozsahu odvolání jeho rozsudek přezkoumal, shromáždil dostatek důkazů, jež v souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu po pečlivém uvážení zhodnotil a na základě nich pak dovodil odpovídající právní kvalifikaci skutku obžalovaného, jakož i jeho odsouzení jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle výše citovaného ustanovení trestního zákona. Nejvyšší soud pak v řízení o dovolání obviněného důvodně označil jeho námitky, týkající se úplnosti dokazování a postupu soudů při hodnocení důkazů, za irelevantní pro naplnění dovolacího důvodu a pokud jde o namítané právní vady vztahující se ke kvalifikaci trestného činu loupeže, objasnil, co bylo třeba hodnotit v konání obžalovaného jako pohrůžku bezprostředního násilí za účelem zmocnění se věci poškozeného. I zde Nejvyšší soud poukázal na přiléhavé a vyčerpávající odůvodnění rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací. Z uvedených zjištění zásah do práva, kterého se stěžovatel dovolává, shledán nebyl, v dalším lze odkázat na označená odůvodnění předmětných rozhodnutí.
Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2007
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu