Constitutional Court dismisses tax appeal claiming unconstitutional denial of evidence regarding foreign business expenses.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the taxpayer's constitutional complaint against lower court rulings denying evidence of foreign business expenses. The taxpayer argued that rejecting proof of expenses incurred in the US, Thailand, and Brazil violated her rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court held that the lower courts properly applied tax law and that the taxpayer's arguments were already fully addressed in the administrative appeal, rendering the constitutional review unnecessary.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; Constitutional Court lacks jurisdiction to review administrative decisions unless fundamental rights are violated; taxpayer's claim of unconstitutional evidence denial was rejected as arguments were already fully adjudicated by lower courts.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 1. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatelky VOLDRICH s. r. o., IČ 25173146, se sídlem Nedašovská 345, Praha-Zličín, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem Advokátní kanceláře Brož&Sokol&Novák, se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. dubna 2007 č. j. 1 Afs 23/2006-105, rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. listopadu 2005 č. j. 10 Ca 125/2004-53 a č. j. 10 Ca 126/2004-65, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 5. května 2004 č. j. 1438/120/2003 a č. j. 5577/120/2003 a rozhodnutí Finančního úřadu ve Vimperku ze dne 4. prosince 2002 č. j. 31495/02/102970/1169 a č. j. 31493/02/102970/1169, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se navrhovatelka domáhala ve své daňové věci zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
V naraci návrhu rozporovala jimi učiněný výklad relevantního jednoduchého práva, obsaženého v § 24 odst. 1 ve spojení s § 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pro posouzení věci rozhodném. V podrobně rozvedených stížnostních bodech stručně shrnuto tvrdila, že její výdaje vynaložené na blíže specifikovaných zahraničních cestách jsou daňově uznatelné (do USA, Thajska a Brazílie), neboť byly uskutečněny, byť bez faktuálních žádoucích důsledků, za účelem dosažení, zajištění nebo udržení příjmů. V té souvislosti navrhovatelka rovněž namítla i dle jejího názoru protiústavní odmítnutí důkazních návrhů, když těmito usilovala právě o doložení toho, že na předmětných cestách vedla, resp. její jednatel vedl obchodní jednání a navazoval kontakty související s podnikáním. Absurditou potom, jak dále uvedla, je za této procesní reakce na její důkazní návrhy závěr orgánů veřejné moci, že nedostála důkaznímu břemenu, spočívajícímu v prokázání jí uváděných skutkových tvrzení.
V důsledku těchto námitek navrhovatelka předně poukázala na dotčení svých ústavně zaručených základních práv a kautel zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, 5, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy ČR, poté odkázala na podporu svých vývodů na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 686/02
,
I. ÚS 672/03
a
IV. ÚS 29/05
a posléze se pro tato svá tvrzení domáhala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), ani ostatních orgánů veřejné moci, tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor navrhovatelky vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Porušení práv v rovině práva jednoduchého, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv navrhovatelky, Ústavní soud neshledal. Všechny námitky uplatněné v naraci návrhu předestřela již ve shodném rozsahu v kasační stížnosti, přičemž s těmito se Nejvyšší správní soud v dostatečném rozsahu, logickým, přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem vypořádal, pročež takto stačí na obsah odůvodnění jeho rozsudku, jako ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, odkázat. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, o aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech jako svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě evidentně nejedná (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci
sp. zn. III. ÚS 126/04
,
III. ÚS 303/04
,
II. ÚS 539/02
,
IV. ÚS 221/04
a další).
Interpretace práva jednoduchého dopadajícího na daňovou záležitost navrhovatelky předurčila thema probandi, čímž došlo současně i k vymezení okruhu skutkových okolností, jež jsou pro posouzení její věci irelevantní. Z toho důvodu stěžované nevyhovění jejím důkazním návrhům rovněž deficity protiústavnosti netrpí. Dílem došlo k jejich (dostatečně odůvodněnému) odmítnutí pro nadbytečnost, dílem potom pro irelevantnost z pohledu předmětu dokazování (k tomuto srov. kupř. nálezy
sp. zn. I. ÚS 733/01
,
III. ÚS 569/03
,
IV. ÚS 570/03
,
II. ÚS 418/03
).
Poukaz na z kontextu vytržené teze vyslovené v jí citovaných nálezech se potom jeví jako nepřiléhavý, když skutkové a právní situaci v žádném z nich pojednávané nelze kauzu navrhovatelky připodobnit.
Z povahy postavení Ústavního soudu, jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti, stížnostních bodů návrhu, stejně tak i judikatury příkladmo uvedené podává se zjevná neopodstatněnost návrhu; proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2007
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu