Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 366/06 ECLI:CZ:US:2007:1.US.366.06.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses taxpayer's claim that tax authority's use of presumptions violated constitutional right to court protection.

Geschäftsnummer I.ÚS 366/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the Constitutional complaint filed by Fashion Group s.r.o. against lower court rulings upholding a tax assessment based on presumptions. The taxpayer argued that the tax authority's reliance on presumptions instead of direct evidence violated their constitutional right to court protection. The Court dismissed the complaint because it found the lower courts' decisions consistent with its own established precedent regarding the allocation of the burden of proof in tax proceedings.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Zákon o Ústavním soudu § 43 odst. 2 písm. a/; Ústava ČR; Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pokud napadené rozhodnutí je konformní s již vyjádřenými závěry Ústavního soudu týkajícími se rozložení důkazního břemene v daňovém řízení.

Schlagwörter

KI-generiert
Constitutional complaint Tax burden of proof Presumptions in tax law Constitutional right to court Non-justiciability precedent

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně v právní věci navrhovatelky FASHION GROUP s.r.o., se sídlem v Praze 7, Komunardů 36, zastoupené JUDr. Z. R., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2004, čj. 10 Ca 251/2003-42, a rozsudku Nejvyššího správního soudu, ze dne 11. 4. 2006, čj. 2 Afs 65/2005-93, a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

I. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu. Domnívá se, že v řízení před uvedenými soudy jí nebyla poskytnuta Ústavou zaručená soudní ochrana.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatelka podala k Městskému soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, čj. FŘ - 6385/13/03, čj. FŘ - 6860/13/03, čj. FŘ - 8909/13/03, čj. FŘ - 8910/13/03, čj. FŘ 8911/13/03, čj. FŘ - 8912/13/03, všechna ze dne 2.10.2003 a žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve věci stížnosti stěžovatelky proti postupu a jednání pracovníků správního orgánu ze dne 26. 2. 2003. Usnesením ze dne 13. 1. 2004, čj. 10 Ca 251/2003-9 (čl. 1 spisu sp. zn. 10 Ca 59/2004), Městský soud v Praze vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, čj. FŘ - 6860/13/03, čj. FŘ - 8909/13/03, čj. FŘ - 8910/13/03, čj. FŘ 8911/13/03, čj. FŘ - 8912/13/03, všechna ze dne 2. 10. 2003, a žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ze dne 26. 2. 2003.

Napadeným a v záhlaví uvedeným rozsudkem pak zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 2. 10. 2003, čj. FŘ - 6385/13/03, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 27. 1. 2003, čj. 18746/03/004511/6336, jímž byla dodatečně podle pomůcek doměřena daň z přidané hodnoty ve výši 33.125,- Kč za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2000. V odůvodnění svého rozhodnutí soud uvádí, že neshledal porušení zásad daňového řízení ani důvodnou námitku, dle níž měla být daň stanovena dokazováním a nikoli podle pomůcek. Oba své závěry detailně objasňuje.

Nejvyšší správní soud dalším z napadených rozhodnutí zamítl kasační stížnost podanou proti shora uvedenému rozhodnutí městského soudu. V odůvodnění svého rozhodnutí se též podrobně zabývá jednotlivými námitkami stěžovatelky. Poukazuje na to, že důkazní břemeno ve vztahu ke skutečnostem, které je daňový subjekt povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván, spočívá na daňovém subjektu. Neunese-li jej, je správce daně oprávněn stanovit daň podle pomůcek. Na tom nic nemění ani skutečnost, že došlo ke zničení účetních a jiných dokladů. Nejvyšší správní soud rovněž zdůrazňuje, že stěžovatelka byla ke splnění svých povinností opakovaně vyzvána, a to již před povodněmi v r. 2002. Nadto upozorňuje na jisté rozpory v tvrzení stěžovatelky, která na jedné straně tvrdí, že doklady byly řádně předány po prvé výzvě a na druhé straně poukazuje na nemožnost jejich předání v důsledku povodní. Soud odmítl též námitku, že nedostatek důkazů mohl být nahrazen výslechem svědků. Ztotožnil se přitom se závěrem městského soudu, dle něhož by výslech svědků nemohl nahradit neexistující účetnictví a evidenci. Navíc ze spisu nevyplývá, že by stěžovatelka v průběhu daňového řízení předložila důkazní návrh na výslech svědků s tím, že by uvedla, jaké skutečnosti by mohly být jejich výpověďmi prokázány. Aby se svědecké výslechy staly důkazem, musely by v daném případě plně prokázat správnost údajů uvedených v daňovém přiznání, což je bez dokladů vyloučeno.

II. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně popisuje rozpory, jež se vyskytly v průběhu daňové kontroly mezi ní a pracovníkem správce daně, a to zejména co do prokazování množství a kalkulace cen (sporných) podávaných jídel. Tvrdí, že k odstranění jeho pochybností "opakovaně nabízel další pomocnou dokumentaci", stejně jako důkazy výslechem svědků (zaměstnanců); je pravdou, že o urychlené předložení navržených důkazů však - vzhledem k informaci o čerpání dovolené kontrolního pracovníka - nijak neusilovala. V důsledku povodní v r. 2002 pak došlo k tomu, že "dokumentace" a "zejména ona pomocná dokumentace" byla - a to dříve než mohla být předložena správci daně - zničena; její zničení v důsledku živelné pohromy stěžovatelka připisuje současně i liknavosti správce daně.

Poškozena se stěžovatelka cítí být rovněž postupem správce daně, který v řízení před městským soudem "rozdělil spis na dílčí složky" vztahující se k jednotlivým napadeným rozhodnutím (dodatečným platebním výměrům) správního orgánu, čímž zavinil, že soudy nezískaly "komplexní přehled o postupu daňové kontroly" a "o reakcích (stěžovatelky) na požadavky správce daně".

Za splněné nepovažuje stěžovatelka ani podmínky, za nichž bylo možné (v jejím případě) stanovit daň podle pomůcek, neboť - jak uvádí - po "zničení pomocné dokumentace" opakovaně navrhla provedení důkazu svědeckými výpověďmi zúčastněných osob, a to nejen k tvrzené nečinnosti správce daně, nýbrž i jako náhradu za tuto dokumentaci. Opačné závěry obecných soudů proto považuje za rozporné s obsahem daňového spisu a tudíž, dle jejího názoru, nemohou obstát.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (viz též § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.

K otázce rozložení důkazního břemene v daňovém řízení a zákonným podmínkám pro stanovení daňové povinnosti dle pomůcek se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že "daňové řízení obecně je u nás, obdobně jako i v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit - tedy břemeno důkazní. Pokud správce daně zákonem určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem daně. Neprokáže-li je, tedy neunese-li důkazní břemeno, tj. nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, je správce daně oprávněn stanovit základ daně i daň pomocí pomůcek, které má nebo které si opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem (tedy náhradním způsobem podle § 31 odst. 5 a § 44 daňového řádu). Tento postup je průlomem do základní zásady daňového řízení, která je vyjádřena v § 2 odst. 9 daňového řádu, tedy do práva daňového subjektu spolupracovat se správcem daně při správném stanovení její výše" (viz kupříkladu nález pléna Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 38/95

, uveřejněný pod č. 130/1996 Sb., usnesení

sp. zn. IV.ÚS 104/03

,

sp. zn. III.ÚS 645/99

,

sp. zn. II.ÚS 251/2000

). Zásah Ústavního soudu by v těchto případech byl namístě pouze tehdy, jestliže by došlo k porušení základních práv v důsledku nesprávné aplikace podústavního práva, zejména tehdy, šlo-li by o jeho svévolný výklad anebo v případě interpretace, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

III. V usneseních ze dne 8. 11. 2006,

sp. zn. II. ÚS 364/06

, ze dne 12. 12. 2006, sp.zn.

III. ÚS 464/06

, a ze dne 31. 1. 2007, sp.zn.

III. ÚS 463/06

, posuzoval Ústavní soud - z vyložených hledisek - ústavní stížnosti stěžovatelky proti obsahově shodným rozhodnutím týchž obecných soudů, jimiž byly (a to z týchž důvodů) zamítnuty žaloby proti rozhodnutím správního orgánu, jakož i kasační stížnosti proti rozsudkům městského soudu. V uvedených rozhodnutích Ústavní soud stížnosti stěžovatelky (stejného obsahu) kvalifikoval (ve smyslu výše uvedeného) jako návrhy zjevně neopodstatněné, a podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavní soudu, je odmítl. Jelikož vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka se ve své argumentaci shodují s vyjádřeními učiněnými ve shora uvedených řízeních, Ústavní soud je nezasílal stěžovatelce k replice.

Protože Ústavní soud neshledal žádný důvod (logický ani věcný), aby v posuzované věci nyní rozhodl jinak, - ve smyslu shora vyložené zásady - rozhodl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost rovněž odmítl; na odůvodnění předchozích rozhodnutí se přitom plně odkazuje.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2007

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu