Constitutional Court dismisses appeal claiming fair trial violation due to administrative court's interpretation of venue rules.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaints filed by neighbors against the Supreme Administrative Court's dismissal of their cassation appeal. The applicants argued that the administrative court violated their right to a fair trial by interpreting venue rules so strictly that they were deemed unable to attend a hearing held near their property. The court held that the administrative court's interpretation was not excessively formalistic and that the applicants' objections were thoroughly addressed, thus finding the complaint clearly unfounded.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 21 odst. 2 správního řádu; The administrative court's interpretation of venue requirements does not violate the right to a fair trial if the notice was clear and the court reasonably assessed the circumstances of the case.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelů 1. Ing. M. K. a 2. J. K., obou zastoupených JUDr. M. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. února 2007, čj. 6 As 22/2006-74, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jejich kasační stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2006, čj. 7 Ca 97/2004-50. Tvrdí, že tímto rozsudkem bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen"Listina"), a dále byl porušen čl. 1 Ústavy České republiky tím, že Nejvyšší správní soud neposkytl ochranu jejich právu na účast při jednání.
Před správními orgány probíhalo řízení o odstranění nepovolené stavby. Stěžovatelé, kteří jsou přímými sousedy stavebníka tehdy nepovolené stavby, v něm měli postavení účastníků řízení. Proti nepovolené stavbě uplatnili řadu námitek, vesměs občanskoprávní povahy. Výsledkem řízení bylo rozhodnutí, kterým byla stavba dodatečně povolena. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelé bránili a vyčerpali všechny právní prostředky obrany, včetně kasační stížnosti. Právě proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla jejich kasační stížnost zamítnuta, podali tuto projednávanou ústavní stížnost. V ní namítají, že jim postupem správních orgánů byla znemožněna účast u ústního jednání spojeného s místním šetřením, které se konalo dne 24. 10. 2003. Toto jednání bylo svoláno na místo, které bylo v pozvánce přesně označeno, avšak když se na toto místo dostavili, nikdo tam nebyl. Z dalšího průběhu řízení však vyplynulo, že se místní šetření a ústní jednání v uvedený den konalo za účasti všech ostatních účastníků řízení, avšak bez nich. Ostatní účastníci se totiž sešli na jiném místě, než bylo v pozvánce uvedeno.
Stěžovatelé vytýkají Nejvyššímu správnímu soudu, stejně jako předtím Městskému soudu v Praze, že se nedostatečně věnovaly posouzení této jejich námitky a spatřují v tom porušení základního práva na spravedlivý proces a porušení čl. 1 Ústavy, neboť způsob, jak byla tato námitka posouzena, vnímají jako neúctu k právům a svobodám člověka a občana. Tvrdí, že Nejvyšší správní soud svým výkladem tehdy platného ustanovení § 21 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb. zúžil práva účastníků správního řízení, když podle jeho názoru "...není podstatné, kam bylo jednání svoláno, ale je povinností účastníka hledat v okolí, kde se vlastně ostatní účastníci fakticky sešli".
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pod tímto zorným úhlem posuzoval důvodnost podané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení § 21 odst. 2 tehdy platného správního řádu správní orgán měl povinnost přizvat všechny účastníky řízení a požádat je, aby při ústním jednání uplatnili své připomínky a náměty. Nejvyšší správní soud uvedl, že jestliže se na nařízené ústní jednání dostavili všichni jeho účastníci, s výjimkou stěžovatelů, a střetli se nedaleko místa uvedeného v pozvánce k místnímu šetření, nemohlo být pro stěžovatele překážkou se rovněž dostavit. Skutečnost, že se nesešli přímo před domem, ale před vrátky v oplocení z jiné strany domu, není porušením řádného a zákonného způsobu konání ústního jednání. Takový výklad ustanovení § 21 odst. 2 nepovažuje Ústavní soud ani za extrémně formalistický ani za rozporný s kogentním zněním zákonného ustanovení. Stěžovatelé byli vyrozuměni naprosto stejnou pozvánkou, jako ostatní účastníci řízení, a všichni účastníci, až na ně, se na místo konání místního šetření a ústního jednání dostavili, takže pozvánka nebyla zřejmě nesrozumitelná ani matoucí. Právě výklad citovaného ustanovení stěžovateli je extrémně formalistický, zejména s přihlédnutím ke konkrétní okolnosti posuzovaného případu, totiž že se ústní jednání, spojené s místním šetřením, konalo v přímém sousedství jejich nemovitosti.
Ústavní soud neshledal, že by v tomto posuzovaném případě došlo ze strany Nejvyššího správní soudu k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatelů. Všechny jimi uplatněné námitky byly soudem posouzeny a ten se s nimi přesvědčivým způsobem vypořádal. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm.a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu