Constitutional Court dismisses appeal claiming criminal court violated fair trial rights regarding negligence charges.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against criminal court rulings regarding charges of failing to provide assistance. The applicant argued that courts erred by relying solely on expert opinions on mental capacity without examining other material facts of the crime. The court found no evidence that the lower courts violated fair trial standards or exceeded legal boundaries in their fact-finding and evidence evaluation.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses constitutional complaints where the applicant fails to demonstrate that lower courts' fact-finding or evidence evaluation violated constitutional rights or exceeded legal standards.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti R. B., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.12.2005, sp. zn. 7 Tdo 1506/2005 (v části, kterou zůstal nedotčen výrok o vině trestným činem neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zákona), usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2005. sp. zn. 8 To 225/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23.3.2005, sp. zn. 9 T 102/2003 (ve výrocích týkajících se trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zákona), takto :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byly zrušeny uvedené části v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, 4, čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
V jednotlivostech stěžovatel uvedl, že s ohledem na rozdílné závěry znaleckých posudků neměly soudy založit závěr o spáchání trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zákona "pouze v závislosti na odlišném závěru jiných znalců" (jeho příčetnosti), nýbrž měly zkoumat i "materiální stránku trestného činu", jakož i "další okolnosti vážící se ke skutku." Domnívá se, že "posouzení jeho jednání jako trestného činu neposkytnutí pomoci nemá oporu v provedeném dokazování" a dodává, že s ohledem na vzniklé pochybnosti měly soudy rozhodnout v jeho prospěch.
Co do napadeného usnesení dovolacího soudu má stěžovatel za to, že jím uplatněný výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g/ tr. řádu je "příliš restriktivní", a že správně měl soud meritorně rozhodnout i o dovolání v části týkající se trestného činu neposkytnutí pomoci, neboť ani s ohledem na úzce vymezené dovolací důvody v případě rozhodování o dovolání "nelze opomenout sílu ústavních zákonů a tedy ani zásadu in dubio pro reo".
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel (zde obviněný) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zákona a neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zákona a odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dohledem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmi let.
Městský soud v Praze stěžovatelovo odvolání usnesením podle § 256 odst. 2 tr. řádu zamítl.
K dovolání stěžovatele dovolací soud rovněž napadeným usnesením toto usnesení zrušil, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zákona, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle dovolacího soudu byl v této části úspěšně uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g/, l/ tr. řádu, protože "mezi skutkem tak, jak ho zjistily soudy, a použitou právní kvalifikací ... je nesoulad, který spočívá v tom, že skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje všechny znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným"; jak dále uvedl, ve skutkové části výroku o stěžovatelově vině nebyla specifikována důležitá povinnost, uložená podle zákona o provozu na pozemních komunikacích č. 361/2000 Sb., jejíhož porušení se měl stěžovatel dopustit. Z uvedeného důvodu nemohlo obstát ani usnesení odvolacího soudu, bylo-li jím zamítnuto odvolání, ačkoli směřovalo proti rozhodnutí, jež v této části trpělo nesprávným právním posouzením věci.
Ve výroku, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zákona, zůstala napadená rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně nedotčena; dovolací soud dospěl k závěru, že v dovolání stěžovatelem uplatněné námitky nebyly podřaditelné způsobilým dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 tr. řádu, včetně (a zejména) dovolacímu důvodu podle § 265 odst. 1 písm. g/ tr. řádu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Co do roviny skutkové - o niž jde v dané věci především - platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu.
Z přiložených rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně se podává, že na znalecký posudek, který vypracovali soudní znalci MUDr. V. T. a PhDr. J. K., reagoval znalec Prof. MUDr. J. R., DrSc. společně s PhDr. K. N., z jejichž znaleckého posudku se podává závěr, že "ovládací schopnosti, vzhledem k trestnému činu neposkytnutí pomoci, ... nebyly zcela vymizelé". V souladu s tímto znaleckým posudkem jsou pak závěry dalšího znaleckého posudku, podaného znaleckým ústavem (Psychiatrickou léčebnou v Praze 8 - Bohnicích), jenž byl přibrán v řízení před soudem (právě) z důvodů rozdílných znaleckých posudků, jež byly vypracovány v přípravném řízení; podle tohoto posudku rozpoznávací schopnosti byly zachovány, ovládací (ve vztahu ku trestnému činu neposkytnutí pomoci) podstatně sníženy (vlivem akutní reakce na stres v kombinaci s abnormní strukturou osobnosti), "nebyly však vymizelé".
Z toho plyne, že názor stěžovatele, že se soudy nevypořádaly s rozdíly mezi jednotlivými znaleckými posudky, obstát nemůže, neboť zmíněný posudek znaleckého ústavu byl nařízen právě k jejich odstranění, a není (procesně ani věcně) důvod pochybovat, že tento požadavek uvedený důkaz splnil. Tím nelze ani uvažovat o tom, že by skutkové závěry obecných soudů neměly oporu v provedeném dokazování, jak jim stěžovatel (bez další argumentace) vytýká.
Namítá-li stěžovatel, že soudy (soustředěny k znaleckému dokazování příčetnosti) nezkoumaly "další okolnosti vážící se ke skutku", není především zjevné, jaké "další okolnosti" má na mysli; z obsahu ústavní stížnosti se nepodává, že by existenci rozhodných znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 208 tr. zákona jinak zpochybňoval.
Obdobně je tomu s výtkou, že obecné soudy "nezkoumaly i materiální stránku trestného činu". Stěžovatelovo tvrzení o nedostatku příčetnosti (§ 12 tr. zákona), resp. nedostatku jejího průkazu, pod "materiální stránku" (§ 3 odst. 4 tr. zákona) podřadit zásadně nelze.
Shrnutím řečeného se dospívá k závěru, že není relevantního podkladu pro úsudek, že soudy prvního a druhého stupně pochybily - natožpak v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných standardů - při organizaci provádění dokazování a při hodnocení provedených důkazů; naopak jimi přijatá skutková zjištění mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, pročež k ústavněprávně rozhodnému závěru o nedostatku spravedlivého procesu (jak byl výše vymezen) dospět nelze. Stěžovatelovými námitkami, vznesenými v ústavní stížnosti, se zabývaly již obecné soudy, které též adekvátně vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že provedené důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Co do stěžovatelových námitek směřujících do dovolacího řízení, postačí poukázat na výstižné odůvodnění usnesení dovolacího soudu; není vskutku důvod k pochybnostem, že stěžovatel v dovolání uplatnil výlučně námitky skutkové, resp. procesní, které (jak ostatně sám uznává) žádný ze způsobilých dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu nenaplňují. Dovolací soud proto z jejich hlediska rozhodnutí odvolacího soudu věcně přezkoumat nemohl, a nelze tudíž sdílet stěžovatelův názor, že jeho "výklad ustanovení § 268 odst. 1 písm. g/ tr. řádu se jeví být příliš restriktivní". O situaci obdobnou těm, v nichž se Ústavní soud přiklonil k širšímu pojetí tohoto dovolacího důvodu (srov. kupříkladu rozhodnutí ve věcech
sp. zn. IV. ÚS 216/04
,
I. ÚS 55/04
, resp.
IV. ÚS 565/02
) nejde, jelikož zde není zjevného (extrémního) rozporu mezi tím, co bylo podle obsahu spisu v řízení zjištěno, a skutkovými závěry uvedenými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. V předchozím bylo naopak dovozeno, že skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně z pohledu ústavněprávního obstojí.
Lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu