Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 557/06 ECLI:CZ:US:2007:2.US.557.06 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of fair trial rights in property dispute. The court rejects arguments regarding procedural fairness and evidence evaluation. The decision upholds the general courts' independent judgment on facts and law.

Geschäftsnummer II.ÚS 557/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by A. N. and J. N. against the Regional Court in Prague's ruling confirming a land eviction order. The complainants argued that the court violated their right to a fair trial by evaluating the 'good morals' argument alone, treating eviction and easement claims separately, and failing to consider specific parcel details. The court held that the complaints merely expressed disagreement with factual findings and legal conclusions already addressed by general courts, which are not subject to constitutional review. Consequently, the court found no violation of constitutional principles and dismissed the complaints as clearly unfounded.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not review the legality of general court decisions or the application of non-constitutional laws, and constitutional complaints based on disagreement with factual findings or legal conclusions are inadmissible if the general courts acted in accordance with the principles of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint fair trial rights property dispute easement claim independent judiciary procedural fairness eviction order

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu
Návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nebylo možné vyhovět, neboť předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit.
§ 45c o.s.ř.
§ 45c o.s.ř., dle nějž se v případě, že účastník řízení má zástupce s plnou procesní mocí, doručuje jen tomuto zástupci.
Listina základních práv a svobod

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. N. a J. N., oba zastoupeni JUDr. Alicí Bártkovou, M.E.S. advokátkou Advokátní kanceláře v Praze, U Plynárny 99, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006 č.j. 30 Co 473/2005-173, 30 Co 474/2005, a návrhu na odložení vykonatelnosti rozhodnutí,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, domáhají zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvého stupně, kterým bylo uloženo vyklidit a vyklizený, v žalobě specifikovaný pozemek, odevzdat žalobcům. Rozhodnutí soudu prvého stupně, jímž ve výroku II. (ve znění doplňujícího rozsudku) nebylo vyhověno protinávrhu stěžovatelů na uložení povinnosti ke zřízení věcného břemene práva průchodu a průjezdu a návrhu na zřízení věcného břemene práva průchodu a průjezdu, bylo odvolacím soudem zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Stěžovatelé namítají, že krajský soud porušil princip dvojinstančnosti řízení, neboť ačkoliv nalézací soud neposuzoval stěžovateli vznesenou námitku týkající se rozporu jednání žalobců s dobrými mravy, posoudil tuto námitku sám. V této souvislosti odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 22/01. Porušení práva na spravedlivý proces spatřují i v tom, že soud posuzoval návrh na vyklizení pozemku a návrh na zřízení věcného břemene samostatně, ačkoliv oba návrhy spolu souvisí, a ani nezohlednil okolnosti dotýkající se parcely č. 30/1, které je nezbytné brát v úvahu pro spravedlivé posouzení sporu. Dále uvádí, že i když není na nich, aby určovali, jaký povrch má mít příjezdová cesta vedoucí přes pozemek žalobců k jejich domu, považují požadavky žalobců za šikanózní výkon práva, který sleduje výlučně poškození stěžovatelů a nikoliv hospodářské využití.

Druhému stěžovateli (který měl v řízení postavení vedlejšího účastníka) navíc nebyl zaslán stejnopis rozhodnutí odvolacího soudu, ale bylo spoléháno na to, že když má stejné právní zastoupení jako jeho manželka, bude o výsledku sporu informován.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci, a s vyvozenými právními závěry soudů. Stěžovatelé přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly a v podstatě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci opravňující soudy rozhodnout. Z dokazování nesporně vyplynulo, že žalobci jsou vlastníky parcely č. 30/2 - zahrada v k.ú. Dobříš o výměře 72 m2, kterou stěžovatelé (v řízení u obecných soudů žalovaná a vedlejší účastník) užívají jako příjezdovou cestu (v rozsahu cca 12 m2) k rodinnému domku umístěném na parcele 29/1 a používají ji i k parkování 2 vozidel, přičemž na cestě byla bez souhlasu vlastníků zbudována zámková dlažba. Obecné soudy dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že stěžovatelé nemají žádný právní důvod (věcné ani obligační právo), aby žalobce omezovali v jejich vlastnickém právu. Dostatečně zřejmě také odůvodnily, proč za právní titul k užívaní nemovitosti žalobců nelze považovat ani ujednání obsažené v kupní smlouvě ze dne 19. 7. 2001, uzavřené mezi žalobci a městem Dobříš, v němž se žalobci zavázali zřídit na vlastní náklady věcné břemeno průchodu a průjezdu k domu stěžovatelů (smlouva byla v tomto rozsahu neurčitá a především se netýkala parcely č. 30/2, která byla předmětem sporu). Krajský soud dále dospěl k závěru, že je třeba znovu a řádně posoudit protinávrh stěžovatelky s eventuálním žalobním petitem, a to i z hlediska možnosti aplikace ustanovení § 50 obč. zák., výrok II. nalézacího soudu, ve znění doplňujícího rozsudku, proto zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Ústavní soud v projednávané věci neshledal za opodstatněnou námitku týkající se porušení dvojinstančnosti řízení. Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že námitka porušení dobrých mravů byla vznesena v řízení u soudu prvého stupně a opětovně v odvolání, žalobci se k ní vyjadřovali a v řízení u nalézacího soudu byly provedeny důkazy, na jejichž základě bylo možné otázku dobrých mravů posoudit. Krajský soud se pak otázkou možného porušení dobrých mravů podrobně a důkladně zabýval a v odůvodnění rozhodnutí dostatečně zřejmě uvedl, proč neshledal výkon vlastnického práva v rozporu s dobrými mravy. K potvrzení rozhodnutí soudu prvého stupně nedošlo z jiného důvodu než byl důvod pro vyhovění žaloby soudem prvostupňovým a odvolací soud se neodchýlil od právního hodnocení soudu prvního stupně. Nejednalo se tedy o překvapivé rozhodnutí, které by opravňovalo kasační rozhodnutí Ústavního soudu. Odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu IV ÚS 22/01 je nepřípadný, neboť uvedeným nálezem byla řešena zcela jiná právní situace, kdy se jednalo o střet dvou vlastnických práv - práva vlastníka pozemku a vlastníka stavby na něm se nacházející. Přičemž na rozdíl od projednávaného případu byla otázka dobrých mravů pominuta zcela. Krajský soud rovněž uvedl, z jakých důvodů se v dané věci nejedná o šikanózní výkon práva. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, na rozdíl od tvrzení uváděného stěžovateli, že obecné soudy se v souvislosti s posuzováním věci rovněž zabývaly argumentací stěžovatelů týkající se parcely č. 30/1 ve vlastnictví žalobců (přes niž rovněž vede zmiňovaná cesta), která však nebyla předmětem sporu.

Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci, jejímž předmětem byl typický občanskoprávní spor, jehož řešení spadá výhradně do pravomoci obecných soudů, se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, důkazy byly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu hodnoceny jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, s námitkami stěžovatelů se obecné soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly a své právní závěry logicky zdůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů, přičemž Ústavní soud zákonnost vydaných rozhodnutí neposuzuje. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a provedeném dokazovaní. Za situace, kdy je nesporné, že vlastníky parcely, jejíhož vyklizení se domáhají, jsou žalobci a stěžovatelům nesvědčí žádný právní titul k jejímu užívání, nelze považovat právní závěry soudů za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní. Ústavní soud dodává, že vzhledem k tomu, že otázka vlastnictví předmětné parcely je nesporná, je třeba veškeré námitky svědčící ve prospěch možnosti jejího částečného užívání ze strany stěžovatelů uplatnit v pokračujícím řízení, týkajícím se protinávrhu stěžovatelů. Za neústavní nelze ani považovat postup odvolacího soudu, který s ohledem na výsledky řízení a právní závěry zrušil pouze výrok nalézacího soudu týkající se protinávrhu stěžovatelky. Uvedený postup je zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, je výrazem soudcovské nezávislosti a Ústavní soud není oprávněn do rozhodování soudu o dalším postupu řízení jakkoliv zasahovat.

K námitce druhého stěžovatele, že rozhodnutí soudu byla doručena pouze jeho právní zástupkyni, ale nikoli jemu osobně, Ústavní soud poukazuje na ust. § 45c o.s.ř., dle nějž se v případě, že účastník řízení má zástupce s plnou procesní mocí, doručuje jen tomuto zástupci.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost k ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nebylo možné vyhovět, neboť předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu