Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 870/06 ECLI:CZ:US:2007:3.US.870.06 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded due to improper procedural targeting of final administrative decision.

Geschäftsnummer III.ÚS 870/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by taxpayer M. B. against a regional court ruling that dismissed his tax appeal. Although the complainant targeted the lower court's decision, the court noted that the Supreme Administrative Court had already issued a final ruling on the same matter, which should have been the primary target of the constitutional review. The court determined the complaint was procedurally improper because it sought to overturn a non-final decision while leaving the ultimate administrative ruling untouched, violating the principle of legal certainty and the minimization of state interference.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: A constitutional complaint is obviously unfounded if it targets a non-final judicial decision while the final remedy provided by law remains unchallenged, thereby violating the principle of legal certainty and the minimization of state interference.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint procedural impropriety final administrative decision legal certainty minimization of interference supreme administrative court tax dispute

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
§ 72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ust.
ust. § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu
d) Ústavy ČR, ust. § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu], avšak k této nápravě nemůže dojít, pokud by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavního soudu bylo vyňato rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
čl. 83 Ústavy ČR
čl. 91 Ústavy ČR
83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), nepředstavuje "superrevizní" instanci v tomto systému všeobecného soudnictví.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., právně zastoupeného JUDr. Zuzanou Novotnou, advokátkou AK se sídlem Komenského 1, 787 01 Šumperk, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2004 č. j. 30 Ca 35/2003-47, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 11. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2004 č. j. 30 Ca 35/2003-47, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2004 č. j. 30 Ca 35/2003-47 byla zamítnuta žaloba žalobce M. B. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") směřující proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Plzni ze dne 16. 1. 2003 č. j. 9880/110/2002, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí - dodatečnému platebnímu výměru č. 1020000774, vydanému Finančním úřadem v Karlových Varech dne 24. 6. 2002 pod č. j. 100178/02/128911/1400. Uvedeným platebním výměrem byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000 ve výši 103 294,- Kč.

Rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl stěžovatel kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 8. 2006 č. j. 2 Afs 56/2005-83 kasační stížnost stěžovatele zamítl.

II. Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou naplněny předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti ve smyslu ust. § 42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přitom dospěl k závěru, že předmětný návrh byl sice podán včas (ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a že splňuje i další předepsané formální náležitosti [ust. § 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], ale že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá pouze rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2004 č. j. 30 Ca 35/2003-47, ačkoli na základě jeho kasační stížnosti rozhodoval dále ve věci Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 8. 2006 č. j. 2 Afs 56/2005-83, který stěžovatel předložil. Právě toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je nepochybně tím rozhodnutím, jež musí být ústavní stížností v prvé řadě napadeno [ust. § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ust. § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu], avšak k této nápravě nemůže dojít, pokud by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavního soudu bylo vyňato rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud by Ústavní soud rozhodoval pouze o napadeném rozsudku Krajského soudu v Plzni, pak by rozsudek Nejvyššího správního soudu zůstal nedotčen, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty (srov. např. usnesení ze dne 15. 1. 1997

sp. zn. IV. ÚS 58/95

, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, usn. č. 2, usnesení ze dne 30. 7. 2001

sp. zn. IV. ÚS 333/01

, publ. tamtéž, sv. 23, usn. č. 28, a usnesení ze dne 28. 10. 1998

sp. zn. I. ÚS 349/98

, v cit. sbírce nepubl., usnesení ze dne 19. 1. 2004

sp. zn. III. ÚS 409/04

, v cit. sbírce nepubl.). S výše uvedeným souvisí i skutečnost, že nemožnost zrušení rozhodnutí o posledním prostředku ochrany práv vede k popření jednoho ze základních principů, jenž ovládá řízení před Ústavním soudem, a to principu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci.

Tyto skutečnosti, byt' procesní povahy, jsou pro rozhodnutí o ústavní stížnosti natolik relevantní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

K tomu Ústavní soud dodává, že i kdyby stěžovatel rozšířil petit své ústavní stížnosti a navrhl rovněž zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, musel by Ústavní soud učinit stejný závěr. V podané ústavní stížnosti, která postrádá bližší odůvodnění, stěžovatel krajskému soudu vytýká vadné hodnocení provedených důkazů, a dále nesprávnou interpretaci a aplikaci jednoduchého práva. Proto by Ústavní soud i v případě rozšíření petitu stěžovatelem byl nucen podanou ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.

Je třeba připomenout, že - jak ostatně plyne z konstantní judikatury Ústavního soudu - vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), nepředstavuje "superrevizní" instanci v tomto systému všeobecného soudnictví. Vzhledem k tomuto svému postavení není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. V předmětné věci však nejde o tento případ. Proto by Ústavní soud i v takovém případě byl nucen podanou ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. ledna 2007

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu