Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 29/06 ECLI:CZ:US:2006:3.US.29.06 KI-generiert

Constitutional Court dismisses complaint claiming violation of right to legal judge regarding court jurisdiction determination.

Geschäftsnummer III.ÚS 29/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by EKO-KOM, a.s., against a Supreme Court ruling on jurisdiction. The applicant argued that the High Court incorrectly assigned a commercial dispute to a district court instead of the city court, violating the right to a legal judge. The Court held that the High Court's determination of jurisdiction under the Civil Procedure Code is final and binding, preventing further review of jurisdictional assignments.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 104a odst. 7 o.s.ř.; § 38 odst. 1 Listiny: The determination of substantive jurisdiction by the High Court under the Civil Procedure Code is final and binding, and a challenge to such assignment does not constitute a violation of the right to a legal judge.

Schlagwörter

KI-generiert
jurisdiction determination High Court ruling legal judge right finality of jurisdiction constitutional complaint dismissal

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 104a odst. 7 o.s.ř.
§ 38 odst. 1 Listiny
§ 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele EKO-KOM, a.s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1685/17, zastoupeného JUDr. Petrem Mrázkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou 4a, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005, č.j. Ncp 1856/2005-24, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 101/2004, jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy (výrok I.) a věc se postupuje k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (výrok II.). Stěžovatel míní, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva ve smyslu čl. 38 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, neboť - jak dovozuje - je dána věcná příslušnost soudu krajského (zde Městského soudu v Praze), nikoli okresního (obvodního).

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Vrchní soud v Praze napadeným usnesením rozhodl v řízení stěžovatele proti žalované LP Plast, společnosti s ručením omezeným, se sídlem ve Valašských Kloboukách, Nádražní 357, o 440.579,- Kč s příslušenstvím, v režimu určení věcné příslušnosti soudu podle § 104a o.s.ř. Postupy, jež byly podle tohoto ustanovení uskutečněny, stěžovatel nenapadá; brojí proti tomu, jak byl daný spor kvalifikován z hledisek upravujících věcnou příslušnost okresních a krajských soudů, jež jsou zakotveny v ustanovení § 9 o.s.ř.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel namítá, že právě takové jeho právo vskutku porušeno bylo, a to právo podle čl. 38 odst. 1 Listiny.

Čl. 38 odst. 1 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

Z pohledu doktríny i praxe není pochyb, že za zákonného soudce (spolu s uplatněním dalších kritérií, zejména viz § 41 a § 42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) je pokládán soudce toho soudu, který zákon identifikuje jakožto soud k projednání a rozhodnutí dané věci věcně a místně příslušný. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor (resp. jejich účastníky) mají jen zprostředkovaně, resp. abstraktně.

Zákonem, který ve smyslu citovaného čl. 38 odst. 1 Listiny stanoví příslušnost (zde věcnou) soudu, je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (o.s.ř.), jmenovitě jeho ustanovení § 9, jehož se dovolával stěžovatel. Obdobně relevantní je však i jeho ustanovení § 104a, ve znění účinném od 1. 1. 2001.

Podle § 104a o.s.ř. věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení (odst. 1). Má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu. Účastníci řízení mají právo se k tomuto postupu a k soudem uváděným důvodům vyjádřit. Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný (odst. 2). V usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni jiné soudy než u kterých bylo řízení zahájeno, se rovněž uvede soud, jemuž bude věc postoupena k dalšímu řízení; ustanovení § 105 tím není dotčeno (odst. 6). Usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni (odst. 7).

Zákon, který předjímá čl. 38 odst. 1 Listiny, tedy v citovaném ustanovení § 104a odst. 7 (o.s.ř.) fixuje určení věcně příslušného soudu rozhodnutím vrchního (Nejvyššího) soudu, a zakládá stav, kdy je napříště v řízení již nezpochybnitelné; nelze je napadat ani v režimu řádných ani mimořádných opravných prostředků. Nejen hlediska určení věcné příslušnosti (§ 9 o.s.ř.), nýbrž i rozhodnutí příslušného soudu (podle § 104a o.s.ř.), jsou tedy pro "příslušnost soudu" stanovenou zákonem ve smyslu věty druhé čl. 38 odst. 1 Listiny významné; není-li zde takového rozhodnutí, je naopak vadné založení věcné příslušnosti odvolacím i dovolacím důvodem (§ 205 odst. 2 písm. a/, § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Obdobně restriktivně se také pro určení soudu místně příslušného prosazují pravidla vyjádřená v ustanovení § 105 odst. 1, 3 o.s.ř., kdy za zákonem předvídaných okolností se vada v místní příslušnosti pokládá za zhojenou.

Ústavnost ustanovení § 104a o.s.ř. zpochybněna není, pročež není bezprostřední prostor k odlišnému hodnocení ani postupů, které se odbývaly v jeho rámci; ustanovení § 104a odst. 7 o.s.ř. dává zjevně najevo přednost právní jistotě v organizaci konkrétního řízení před dalším prověřením hledisek, uplatněných pro určení věcné příslušnosti soudu.

Tím není řečeno, že nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím ve smyslu § 104a odst. 2 o.s.ř. je bez významu; lze ji samozřejmě vytýkat (též ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny) ústavní stížností proti rozhodnutí ve věci, resp. proti rozhodnutí, jímž se řízení končí, zejména mohlo-li vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka (tím nemusí být, jmenovitě vzhledem k nepředvídatelnému výsledku daného sporu, nutně žalobce, byť proti jeho procesnímu postupu se rozhodnutí podle § 104a odst. 2 o.s.ř. prvotně obrací).

Ústavní soud se tím nemíní jakkoliv odchýlit od názorů vyjádřených ve vztahu k čl. 38 odst. 1 Listiny dříve (viz kupříkladu rozhodnutí ve věcech

sp. zn. II. ÚS 544/02

,

III. ÚS 561/02

nebo

III. ÚS 132/04

, a další). Závěry, přijaté pro posuzovanou věc, se připínají k jejím konkrétním poměrům, kdy zásady subsidiarity ústavněprávního přezkumu a zejména minimalizace zásahů do řízení, jež dosud probíhá, se prosazují zjevně výrazněji; je tomu tak též proto, že stěžovatelovy námitky směřují zásadně do roviny výkladu podústavního práva, jmenovitě pojmů "obchodních věcí", resp. "sporů z dalších obchodních závazkových vztahů" (vzhledem k přítomným prvkům veřejnoprávním v soudní praxi nejednoznačného, pročež není důvod k jeho hodnocení jako "extrémního"), a konečně i z toho důvodu, že stěžovatelovým námitkám by nemohlo odpovídat jiné určení věcně příslušného soudu, než podle výše (nikoli druhu) žalobou uplatněného nároku (srov. § 9 odst. 3 písm. r/ bod 6. o.s.ř.).

Z uvedeného plyne, že ústavní stížnosti přisvědčit nelze; její zjevná neopodstatněnost plyne z povahy rozhodnutí, jež napadá, a okolností, v nichž má být hodnoceno. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2006

Jan Musil v.r.

předseda senátu