Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding inheritance proceedings as clearly unfounded.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a litigant against lower court decisions in inheritance proceedings. The applicant argued that the courts violated his constitutional rights by incorrectly dividing property and failing to hold a hearing, but the Court found no such violations. It determined that the lower courts' legal conclusions were within constitutional bounds and that the applicant's claims regarding the original inheritance case were time-barred.
Legislator-Regeste
KI-generiertLaw No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Article 83 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms: The Constitutional Court does not review the constitutionality of decisions made by courts acting in accordance with the fifth chapter of the Charter.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. J. P., zastoupeného advokátem JUDr. Stanislavem Pavelkou, se sídlem Libická 1832/5, Praha 3-Vinohrady, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 22 D 241/2004, Nd 75/2004, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 24 Co 205/2006, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 22 D 241/2004m, Nd 75/2004, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel se návrhem u soudu domáhal dodatečného projednání dědictví, vydání opravného usnesení a obnovy dědického řízení po zůstavitelce M. P., zemřelé se zanecháním závěti. Uvedl, že v původním dědickému řízení nebyla projednána budova č.p. 20 v Blince, zapsaná u Katastrálního úřadu v Kolíně na LV č. 818, což doložil tím, že jako vlastnice je v katastru nemovitostí dosud uvedena zůstavitelka. Podle jeho názoru je nutné provést opravu původního usnesení o dědictví, neboť projednávané nemovitosti jsou pro katastrální území Blinka zapsány na LV č. 1532 a nikoli na LV č. 818, jak se uvádí v usnesení. Dále stěžovatel navrhl, aby bylo obnoveno dědické řízení ve vztahu k budově Blinka č.p. 1, která byla do pozůstalosti zahrnuta a kterou měli dědicové údajně nabýt každý v podílu 1/3.
Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 22 D 241/2004, Nd 75/2004, návrh na dodatečné projednání dědictví, na vydání opravného usnesení a návrh na obnovu dědického řízení zamítl.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 200, sp. zn. 24 Co 205/2004, usnesení soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Zpochybňuje způsob, jakým obecné soudy v původním dědickém řízení rozdělily pozůstalost podle zanechané závěti. Podle jeho názoru neměla nemovitost v obci Blinka, č.p. 11, připadnout dalším dvěma dědicům každému jednou polovinou, nýbrž měla být rozdělena na třetiny mezi uvedené dva dědice a stěžovatele. Obecné soudy nesprávně aplikovaly příslušná ustanovení občanského zákoníku a odůvodnění jejich závěrů se stěžovateli nejeví jako dostatečné. Domnívá se, že jej poškodil i fakt, že o konání soudního jednání obecný soud vyrozuměl toliko právního zástupce stěžovatele (který měl k dispozici pouze jednu část závěti) a nikoli stěžovatele samotného.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ačkoli stěžovatel petitem ústavní stížnosti napadá rozhodnutí vydaná v rámci řízení, které svým návrhem zahájil až poté, co bylo pravomocně skončeno řízení ve věci projednání dědictví po zemřelé zůstavitelce, v odůvodnění primárně napadá postup obecných soudů v řízení předchozím. Ústavní soud se proto, vázán petitem ústavní stížnost, zaměřil nejprve na posouzení napadených rozhodnutí, přičemž žádné pochybení v rovině ústavnosti neshledal. Právní závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jsou výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti. Žalobu na obnovu řízení, kterou stěžovatel odůvodňuje namítaným nesprávným rozdělením nemovitosti, stěžovatel podle názoru obecných soudů podal po lhůtě tří měsíců ode dne, kdy se o důvodu obnovy dozvěděl nebo jej mohl uplatnit (§ 233 odst. 1 o.s.ř.). Skutečnosti nyní stěžovatelem uplatňované, navíc nelze považovat za nové ve smyslu zákonné úpravy podaného mimořádného opravného prostředku. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly i k ostatním námitkám stěžovatele zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). Přiložený spis obecného soudu nedává podnět k obavě, že by byl porušen požadovaný procesní postup orgánů veřejné moci. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Ústavní soud dále konstatuje, že další stěžovatelovy námitky, směřující proti postupu obecných soudů v původním řízení ve věci samé, nejsou v rámci posuzované ústavní stížnosti projednatelné. Stěžovatel výše uvedeným petitem, který je pro Ústavní soud závazný, vymezil řízení, které hodlá podrobit přezkumu Ústavním soudem, tedy řízení o obnově a o dalších stěžovatelem uplatněných návrzích vznesených po ukončení původního dědického řízení. Stěžovateli nic nebránilo, aby i samotné původní dědické řízení podrobil ve lhůtě k tomu stanovené přezkumu v rovině ústavnosti. Nicméně pokud tak včas z vlastního rozhodnutí neučinil, nemůže námitky směřující proti předchozímu ukončenému řízení uplatnit nyní, tedy po lhůtě k tomu stanovené (podle obsahu spisu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 6. 2002, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 24 Co 239/2002, nabylo právní moci dne 17. 1. 2003, tentýž den usnesení odvolacího soudu obdržel stěžovatelův právní zástupce).
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2006
S t a n i s l a v B a l í k
předseda senátu