Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 430/06 ECLI:CZ:US:2006:2.US.430.06 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court fees and procedural rulings as unfounded.

Geschäftsnummer II.ÚS 430/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against lower court rulings concerning court fees and procedural orders. The applicant argued that the courts violated her rights by refusing fee waivers and denying appeal options for procedural notices, while lower courts confirmed the fees were due and the procedural steps were lawful. The Court found no violation of constitutional rights, noting that the applicant failed to provide sufficient arguments and that the lower courts acted within legal bounds regarding fee obligations and procedural conduct.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded when the applicant fails to demonstrate a violation of constitutionally guaranteed rights or when the contested decisions do not exceed constitutional limits.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal court fees obligation procedural order appeal legal representation rights unfounded complaint constitutional review limits fee waiver denial

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 4 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl.
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl.
čl. 2 odst. 3 Ústavy
čl. 95 Ústavy
§ 9 odst. 1 a 4 písm. c) zák. č. 549/1991 Sb.
Soud, dle odůvodnění svého rozhodnutí, zohlednil ustanovení § 9 odst. 1 a 4 písm. c) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích").
§ 202 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
§ 164 o.s.ř.
Jde jen o formální nepřesnost, která však neměla zásadní dopad, a je napravitelná postupem dle § 164 o.s.ř. Irelevantní je též poznámka, že stěžovatelka žádné usnesení nepřevzala.
§ 45c odst. 1 věta prvá o.s.ř.
Toto usnesení, jako i další rozhodnutí soudu, jí byla doručována postupem dle § 45c odst. 1 věta prvá o.s.ř. (resp.
§ 49 o. s.ř.
dříve § 49 o. s.ř.), dle něhož, má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelky Ing. J. M., zastoupené JUDr. Helenou Ottovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Koperníkova 21, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 15. 3. 2004, čj. 7 C 6/2003-107, ze dne 18. 2. 2005, čj. 10 C 118/2004-44, ze dne 8. 3. 2006, čj. 10 C 118/2004-78, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2006, čj. 14 Co 152/2006-92, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se obrací na Ústavní soud s ústavní stížností, jíž se domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - jih a Krajského soudu v Plzni, a to s odkazem na údajné porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 3 a čl. 95 Ústavy.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Okresního soudu Plzeň - jih, sp. zn. 7 C 6/2003 a 10 C 118/2004, z nichž zjistil následující:

Usnesením Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 15. 3. 2004, čj. 7 C 6/2003-107, bylo rozhodnuto, že vzájemný návrh stěžovatelky proti J. H., M. H. a Z. Z., o zaplacení ve výroku specifikovaných částek, se vylučuje k samostatnému řízení.

Usnesením Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 18. 2. 2005, čj. 10 C 118/2004-44, byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve výši 68.870,- Kč do 3 dnů od doručení tohoto usnesení.

Usnesením Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 8. 3. 2006, čj. 10 C 118/2004-78, bylo řízení o žalobě na zaplacení částky 1.760.620,50 Kč proti J. H., M. H. a Z. Z., zastaveno. Soud současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud, dle odůvodnění svého rozhodnutí, zohlednil ustanovení § 9 odst. 1 a 4 písm. c) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Uvádí, že stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek v soudem stanovené lhůtě, ani v této lhůtě nesdělila okolnosti, odůvodňující nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by jí vznikla újma, a ani nedoložila, že bez své viny nemohla poplatek dosud zaplatit. Nad rámec uvedeného dodal, že ani okolnosti, uváděné v přípisu stěžovatelky, který byl podán až po uplynutí uvedené lhůty, by postup soudu dle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích neopodstatňovaly, neboť nedostatek financí nemůže vést k tomu, že náklady řízení ponese stát, když bylo rozhodnuto, že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků.

Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2006, čj. 14 Co 152/2006-92, bylo posledně uvedené rozhodnutí potvrzeno. Soud se vyjádřil především k námitce, že řízení nemohlo být zastaveno, když soud již začal jednat o věci samé, a to tak, že toto tvrzení není pravdivé, což blíže odůvodnil.

Stěžovatelka napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Domnívá se, že soud rozhodoval v rozporu s výslovným zněním zákona. K evidentnímu pochybení došlo, když soud vyzval k zaplacení soudního poplatku stranu žalovanou. Nebyly tak respektovány principy řádného a spravedlivého procesu. Stěžovatelka neměla možnost se proti tomuto usnesení odvolat, a tudíž bylo popřeno její právo na soudní ochranu. Domnívá se, že pro spravedlivé rozhodnutí je též nezbytná možnost přezkumu ve spravedlivém opravném procesu. Podání, sepsané advokátkou, v dalším odkazuje na předchozí podání, sepsané samou stěžovatelkou. Ta, pokud jde o usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 15. 3. 2004, čj. 7 C 6/2003-107, uvedla, že dané rozhodnutí je libovolné, neboť neobsahuje odůvodnění. Brojí i proti samotné skutečnosti, že její návrh byl vyloučen k samostatnému projednání, a to s ohledem na povahu věci. Usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 18. 2. 2005, čj. 10 C 118/2004-44, označuje za nesprávné a taktéž libovolné. Touto výzvou nebyla stěžovatelka vyzývána k zaplacení soudního poplatku, neboť výzva směřovala na žalovanou a ne na žalobkyni. Uvádí též, že nepřevzala žádné usnesení, neboť se doručovalo právní zástupkyni. K rozhodnutí téhož soudu čj. 10 C 118/2004-78, udává, že v původním řízení odmítal soud zaplacení soudního poplatku od navrhovatelek a pokračoval v něm navzdory nezaplacenému soudnímu poplatku, čímž nastolil nerovnost "zbraní" v neprospěch stěžovatelky. Odůvodnění tohoto rozhodnutí neodpovídá skutečnosti a je v rozporu s procesním právem stěžovatelky na spravedlivé řízení, což se týká i rozhodnutí odvolacího soudu.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Pokud jde o prvé napadené rozhodnutí (usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 15. 3. 2004, čj. 7 C 6/2003-107), Ústavní soud především zdůrazňuje, že jde o usnesení o vedení řízení, jehož vydání je na úvaze obecného soudu a zásadně nejde o rozhodnutí, které by bylo s to jakkoli zasáhnout do práv účastníků. Takové rozhodnutí nemusí být odůvodněno (§169 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o.s.ř.") a není proti němu přípustné odvolání [§202 odst. 1 písm. a)]. Rozhodnutí obecného soudu neshledává Ústavní soud svévolným, jak naznačuje stěžovatelka.

Usnesením Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 18. 2. 2005, čj. 10 C 118/2004-44, byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení vyměřeného soudního poplatku. Stěžovatelka jednak nesouhlasí už se samotným faktem, že byl vyměřen jí, jako žalované, a jednak s tím, že proti tomuto usnesení neměla právo se odvolat. Dle zákona o soudních poplatcích se soudní poplatek neplatí jen ze žaloby jako takové, ale i ze vzájemného návrhu [srov. § 2 odst. 1 písm.

d) zákona o soudních poplatcích, dle něhož je poplatníkem poplatku za řízení před soudem prvního stupně žalovaný, uplatňující svá práva vzájemným návrhem]. Soud tedy postupoval v souladu se zákonem a jeho rozhodnutí nelze považovat za zásah do práv stěžovatelky. Usnesení, jímž se vyzývá účastník k zaplacení soudního poplatku, je usnesením o vedení řízení [§ 202 odst. 1 písm.

a) o.s.ř.], a proto proti němu není odvolání přípustné. I z tohoto pohledu je proto napadené usnesení zákonné, a též ústavně konformní. Ve skutečnosti, že se stěžovatelka nemohla odvolat proti rozhodnutí o vedení řízení nelze spatřovat porušení jejího práva na soudní ochranu. To je zabezpečeno v rámci řízení v její věci jako celku. Svá práva mohla chránit, a také tak učinila, jednak žádostí o osvobození od soudních poplatků, tak i následně opravnými prostředky proti konečnému rozhodnutí ve věci.

Fakt, že je ve výroku tohoto rozhodnutí nepřesně označena jako žalovaná, ačkoli již byla v pozici žalobkyně (v řízení o vzájemném návrhu), taktéž není takovým pochybením, které by bylo s to zasáhnout do jejích ústavně garantovaných práv. Jde jen o formální nepřesnost, která však neměla zásadní dopad, a je napravitelná postupem dle § 164 o.s.ř. Irelevantní je též poznámka, že stěžovatelka žádné usnesení nepřevzala. Toto usnesení, jako i další rozhodnutí soudu, jí byla doručována postupem dle § 45c odst. 1 věta prvá o.s.ř. (resp. dříve § 49 o. s.ř.), dle něhož, má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci.

K této problematice se ostatně Ústavní soud již vyslovil, když takový postup v případě doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku shledal ústavním, s tím, že výklad obecných soudů, které nepovažují zaplacení soudního poplatku za natolik nezastupitelný úkon, který musí podle § 49 odst. 1 občanského soudního řádu vykonat pouze účastník osobně, je ústavně konformní. Z pohledu ústavního práva je totiž významná právě možnost dodatečného splnění poplatkové povinnosti v odvolacím řízení (viz. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 671/02

).

Pokud jde o další napadená rozhodnutí, stěžovatelka především zpochybňovala postup soudu v řízení o původní žalobě vzhledem k poplatkové povinnosti žalobkyň v dané věci. K tomu nutno poznamenat, že meze přezkumu Ústavního soudu jsou dány návrhovým žádáním obsaženým v ústavní stížnosti. Ve věci, kterou se Ústavní soud zabýval, zjevně k žádnému porušení ústavně zaručených práv nedošlo. Zda v jiném řízení bylo nesprávně rozhodnuto o poplatkové povinnosti účastníků, není předmětem tohoto řízení. Tvrdí-li stěžovatelka, že odůvodnění napadených rozhodnutí neodpovídá skutečnosti a je v rozporu s její právem na spravedlivé řízení, neposkytla k tomu dostatek argumentů, které by její námitku opodstatnily. Ústavní soud neshledal, že by tato rozhodnutí jakkoli vybočovala z mezí ústavnosti a neshledal proto ani jakýkoli důvod je zrušit.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. prosince 2006

S t a n i s l a v B a l í k , v.r.

předseda senátu