Constitutional Court dismisses tax appeal claiming unfair process due to factual findings on tractor expenses.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by taxpayers against administrative court rulings regarding tax assessments. The taxpayers argued that courts failed to objectively evaluate evidence and misapplied legal norms concerning deductible expenses for tractors and equipment. The court dismissed these claims because the complaints were too general, lacked specific identification of legal errors, and merely contested factual findings without demonstrating extreme judicial arbitrariness.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints are rejected as clearly unfounded when they merely dispute factual findings without specifying concrete legal errors or proving extreme judicial arbitrariness.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti Ing. M. Z. a J. Z., obou zastoupených JUDr. Věrou Rackovou, advokátkou v Žatci, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006, č. j. 7 Afs 128/2004-84, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 6. 2004, č. j. 15 Ca 207/2002-43, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
Stěžovatelé se svým návrhem u Ústavního soudu domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tím, že postup soudů předcházející jejich vydání je v rozporu s právem stěžovatelů na soudní ochranu a na spravedlivý proces, garantovaných čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")".
Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím nevyhověl kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu o zamítnutí správních žalob (spojených ke společnému projednání), jimiž se stěžovatelé bránili proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, vydaným v souvislosti s doměřením daně z příjmu fyzických osob. Stěžovatelka u finančního ředitelství neuspěla s odvoláním proti odvolacímu rozhodnutí Finančního úřadu v Žatci (ze dne 14. 11. 2000, č. j. 39291/00/203970/1739), jímž správce daně částečně vyhověl odvolání proti svému rozhodnutí, kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 1997 ve výši 50.250 Kč, oproti původně stanoveným 52.138 Kč. Obdobně také stěžovatel neuspěl se svým odvoláním proti odvolacímu rozhodnutí Finančního úřadu v Žatci (ze dne 13. 11. 2000, č. j. 39225/00/203970/1739), jímž správce daně částečně vyhověl odvolání proti svému rozhodnutí, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 1997 ve výši 1.553.040 Kč, oproti původně stanovené částce 1.594.335 Kč.
Pochybení správce daně spatřují stěžovatelé v tom, že neuznal jako daňový výdaj za prvé částku 50.000 Kč jako úhradu refundovaných mezd společnosti TESUZ, s. r. o., Libořice, a za druhé částky 2.968.200 Kč a 2.265.440 Kč za pořízení kolového traktoru FASTRAC 185-65 a přídavných zařízení.
Stejně jako v předchozích fázích řízení i nyní stěžovatelé namítají, že výdaj ve výši 50.000 Kč řádně doložili účetními doklady. K výzvě finančního úřadu doložili i další listiny, jež správné účtování uvedené částky prokazují.
Pokud jde o neuznaný výdaj na pořízení kolového traktoru a přídavných zařízení, je dle stěžovatelů příčinou nesprávných zamítavých rozhodnutí soudů opakovaná záměna strojů. Především měl prvý stěžovatel dva kolové traktory FASTRAC 185-65, přičemž jeden z nich byl přihlášen na dopravním inspektorátu a stěžovatel jej užíval k provádění zemědělských pracovních operací. Druhý traktor FASTRAC 185-65 přihlášen nebyl, neměl přidělenu státní poznávací značku, a byl využíván výhradně k reklamním a propagačním účelům; stěžovatel doložil smlouvu o obchodním zastoupení, uzavřenou s akciovou společností TOKO, k provádění propagačních akcí. Nebyl proto hmotným majetkem ve smyslu zákona č. 586/92 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani z příjmů"), ale zbožím pořízeným za účelem dosažení, zajištění a udržení příjmů.
Stěžovatelé správním soudům vytýkají způsob, jakým vyhodnotily provedené důkazy, jakož i následné právní posouzení. Připomínají povinnost soudů zabývat se všemi uplatněnými námitkami a zjištěnými skutečnostmi, a povinnost řádně odůvodnit přijatá rozhodnutí. Protože tyto principy v posuzované věci dodrženy nebyly, cítí se stěžovatelé dotčeni na svých základních právech, jak je uvedeno výše.
Ústavní soud se, tak jako v jiných případech, zabýval nejprve formální stránkou stížnosti. Zjistil, že byla podána včas a vyhovuje i co do ostatních formálních náležitostí požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"). Proto mohl přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti. Dospěl k závěru, že ve věci není potřeba činit další procesní úkony, a o návrhu je možno rozhodnout na podkladě listin předložených stěžovateli.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Stěžovatelé namítají porušení práva na spravedlivý proces, které spatřují v tom, že soudy "...provedené důkazy nehodnotily objektivně a příslušná ustanovení hmotněprávních i procesněprávních norem neaplikovaly správně ...". Následně pak obecně rekapitulují, jaké formální a obsahové náležitosti by mělo vykazovat odůvodnění rozsudku.
Takovou argumentaci nutno ovšem označit za příliš obecnou. Absentuje vymezení toho, v čem konkrétně měly soudy chybovat tak závažně, že zasáhly základní práva stěžovatelů. Kromě toho to ani neodpovídá obsahu podané stížnosti; stěžovatelé ani nenaznačili, která ustanovení procesních předpisů a která ustanovení předpisů hmotněprávních soudy aplikovaly nesprávně. Navíc Ústavní soud připomíná, že podle jeho ustálené judikatury by měl v takovém případě důvod k zásahu leda tehdy, pokud by shledal extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a z nich vyvozenými závěry, pokud by interpretace právních předpisů byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, anebo pokud by právní předpisy byly aplikovány s uplatněním libovůle. Nic takového ovšem Ústavní soud nezjistil a nevyplývá to ani ze samotného návrhu. Naopak z argumentace stěžovatelů je zřejmé, že brojí výhradně proti učiněným skutkovým zjištěním, resp. tomu, co soudy a správní orgány vzaly za prokázané a co nikoliv. Hodnocení provedených důkazů považují za neobjektivní, ovšem v čem by měla "neobjektivita" spočívat, již neuvádějí. Námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou pak zcela shodné s tím, co stěžovatelé namítali již ve správní žalobě (resp. žalobách), a posléze v kasační stížnosti. Správní soudy se s nimi v obou napadených rozsudcích podrobně vypořádaly, a to s uvedením zcela konkrétních faktů, které výtky uplatňované stěžovateli spolehlivě vyvrací. Své závěry transparentně a přesvědčivě odůvodnily a Ústavní soud k tomu nemá žádných výhrad.
Námitky protiústavnosti vznesené stěžovateli tedy postrádají opodstatnění. Postup správních soudů žádné ústavní principy neporušil. Pokud stěžovatelé neunesli jasně a konkrétně vymezené důkazní břemeno, nelze v tom spatřovat porušení jejich práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené podanou stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stejně, tedy jeho odmítnutím, musel Ústavní soud naložit s návrhem stěžovatelů na odložení vykonatelnosti dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť tento návrh sdílí osud vlastní ústavní stížnosti. Krom toho, pokud stěžovatelé návrh odůvodnili obavou z negativních dopadů případného zahájení výkonu rozhodnutí, pro užití tohoto mimořádného nástroje to dle mínění Ústavního soudu vzhledem k faktu, že exekuční titul (rozhodnutí správce daně) je vykonatelný již od roku 2000, nemohlo postačovat.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. listopadu 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu