Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial and lack of criminal intent for assault case.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a doctor accused of assaulting a patient with vulgar language and physical violence. The applicant argued the acts did not constitute a crime and claimed procedural violations regarding evidence and trial participation. The court ruled that general courts have broad discretion in evaluating evidence and that the applicant's late procedural objections were waived, thus finding no constitutional violation.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court does not re-evaluate factual findings or evidence assessment by ordinary courts unless they are in extreme contradiction with established facts, and procedural objections raised for the first time before the Constitutional Court are inadmissible.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele MUDr. K. Ch., právně zastoupeného Mgr. Tomášem Ladányi, Jiráskova 977, Sokolov, proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 1 T 130/2002, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 8 To 863/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ČR, ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1499/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 4. 5. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 1 T 130/2002, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 8 To 863/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ČR, ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1499/2004.
Výše uvedenými usneseními mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 36 odst. 1, a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení § 221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "t.z."), jehož se měl dopustit tím, že dne 29. 4. 2002 v době kolem 18:45 hod. v Kraslicích v době, kdy vykonával činnost lékaře soukromé zdravotnické praxe, v ordinaci, čekárně a na chodbě, užil opakovaně výrok "ty německá svině" a obdobné vulgární výroky, jimiž urážel pacientku J. V., výroky byly zřetelně slyšitelné, a slyšeny před domem č. p. 1363 a č.p. 1836, nejméně zde přítomnými svědkyněmi a přitom poškozenou oběma rukama udeřil pěstí do hlavy, uchopil ji za vlasy a udeřil o zeď a následně ji strčil ze schodů, čímž jí způsobil povrchní zhmožděniny vlasové části hlavy, zhmožděninu pravého stehna a posttraumatickou duševní poruchu lehkého stupně a přechodného charakteru, což si vyžádalo pracovní neschopnost v délce trvání 19 dní a omezení v obvyklém způsobu života po dobu nejméně deseti dnů, přičemž poškozená trpěla závratěmi, nespavost, třesem, pocity nejistoty a plačtivosti. Výše citovaným rozsudkem Krajského soudu byl rozsudek okresního soudu doplněn o chybějící výrok ohledně stanovení náhradního trestu odnětí svobody. Obžalovaným podané dovolání bylo následně Nejvyšším soudem ČR odmítnuto.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje především na tu skutečnost, že skutek popsaný v rozsudku obecných soudů není trestným činem. Dále nesouhlasí s tím, že by poškozená utrpěla posttraumatickou duševní poruchu. Soud prvního stupně při posuzování otázek souvisejících s poruchou zdraví poškozené vycházel toliko ze závěrů znaleckého posudku MUDr. V. B. a nikoliv ze zpráv ostatních lékařů. Za pochybné pak považuje stěžovatel již tu skutečnost, že si jmenovaný znalec nevyžádal zdravotní dokumentaci poškozené a spokojil se pouze s lékařskými zprávami založenými ve spise. Přesto, že stěžovatel zpochybňoval v rámci soudního řízení závěry znalce a žádal objasnění rozporů, nebyly tyto odstraněny, v čemž také spatřuje zásah do práva na spravedlivý proces.
V dalším pak považuje stěžovatel porušení práva na obhajobu ve skutečnosti, že neměl možnost se hájit při hlavním líčení konaném dne 7. 7. 2003 od 9 hod, neboť o tomto nebyl zpraven. K poslednímu hlavnímu líčení, konaném dne 22. 9. 2003, se pak dostavil stěžovatel sám, aniž by byl o jeho konání vyrozuměn.
III. Ústavní soud si vyžádal k předmětnému případu vyjádření Nejvyšší soudu ČR, jež ve svém přípisu ze dne 6. 6. 2005 krátce shrnul celý případ a dále uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat napadená rozhodnutí v tom rozsahu, jak činí odvolací soud. K procesním námitkám stěžovatele Nejvyšší soud ČR uvedl, že se jedná o výtky, jež nebyly v rámci dovolacího řízení uplatněny a proto se jimi také nezabýval.
Přípisem ze dne 16. 6. 2005 Krajský soud v Plzni uvedl, že z protokolu o hlavním líčení konaném u Okresního soudu v Sokolově dne 7. 7. 2003 vyplývá, že hlavní líčení probíhalo skutečně v nepřítomnosti obžalovaného. Z prohlášení obhájce obžalovaného je však zřejmé, že obžalovaný MUDr. K. Ch. o termínu tohoto hlavního líčení zpraven byl, když jmenovaný obhájce doslova uvedl, že "klient se k hlavnímu líčení dostavit chtěl a není mi známá žádná překážka, která by mu měla bránit v účasti". Pokud se dále namítá, že i k následnému hlavnímu líčení konaném dne 22. 9. 2003 se obžalovaný dostavil jen proto, že se o tomto hlavním líčení dozvěděl od své matky, z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že dotazem u obžalovaného bylo zjištěno "zachování pětidenní lhůty k přípravě". U hlavních líčení konaných ve dne 7. 7. 2003 a 22. 9. 2003 již přitom trestní řád nevyžaduje zachování pětidenní lhůty k přípravě (u obžalovaného), neboť tento požadavek zakotvený v ustanovení § 198 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.ř."), se váže toliko k prvnímu hlavnímu líčení, které se v dané trestní věci konalo již dne 28. 4. 2003 při zachování všech zákonem stanovených náležitostí.
Okresní soud v Sokolově ve svém vyjádření k předmětné ústavní stížnosti nad argumentaci krajského soudu uvedl, že stěžovatel měl obhájce na plnou moc. Ten se hlavního líčení účastnil. Stěžovatel se s ním mohl radit v libovolném rozsahu. Mohl se též osobně účastnit všech jednání. Stěžovatel v žádné části hlavního líčení nenamítal, že by probíhalo jinak, než by potřeboval pro řádnou obhajobu. Nenamítal to ani v podaném dovolání.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření účastníků k ústavní stížnosti neobsahovalo žádné nové tvrzení, způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebylo toto zasláno stěžovateli k replice.
IV. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelů neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s tím, jak obecné soudy posoudily a jaký význam v rámci dokazování přiřkly znaleckému posudku MUDr. V. B., je třeba uvést, že obecný soud hodnotí veškeré důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší tyto závěry přehodnocovat, a to ani v těch případech, kdy by se s provedeným hodnocením neztotožňoval. Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,
sp. zn. III. ÚS 84/94
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal.
Co se týče procesních námitek stěžovatele, je třeba konstatovat, že tyto jsou poprvé namítány až v řízení před Ústavním soudem. Ani v odvolání a ani v dovolání stěžovatel tyto námitky nevznesl a soudy se jimi tedy nezabývaly. Z protokolu o hlavním líčení je zjevné, že jak hlavního líčení ze dne 7. 7. 2003, tak i hlavního líčení ze dne 22. 9. 2003 se účastnil právní zástupce stěžovatele a jenž přesto, že je ve svém oboru osobou kvalifikovanou, nevznesl žádných námitek proti způsobu vedení řízení. Naopak uvedl, že se stěžovatel jednání zúčastnit chtěl a není mu známá žádná překážka, která by mu bránila v účasti u hlavního líčení. Hlavního líčení dne 22. 9. 2003 se stěžovatel fakticky účastnil, mohl se zde vyjádřit a jeho výtky se tak jeví toliko účelovými.
Namítá-li tedy stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, je třeba uvést, že se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.
I. ÚS 2/93
, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však z obsahu soudního spisu zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu