Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 323/06 ECLI:CZ:US:2006:4.US.323.06.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming courts wrongly deemed legal claim futile without violating rights.

Geschäftsnummer IV.ÚS 323/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a medical doctor against lower court rulings denying her court fee exemption. The applicant argued that the courts' finding of 'obvious failure' violated her honor and dignity without proper reasoning. The court held that lower courts have exclusive authority to assess fee exemption criteria and found no constitutional violation in their reasoning.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court does not review lower court decisions on fee exemptions unless there is arbitrary application of law or extreme interpretation violating constitutional rights.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal court fee exemption obvious failure of claim honor and dignity lower court authority

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 of the Act on the Constitutional Court
§ 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court
§ 138 of the Civil Procedure Act

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudce Jiřího Muchy a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky MUDr. K. G., zastoupené JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2006, č. j. 1 Co 15/2006-37, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, č. j. 37 C 153/2005-18, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 5. 6. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 11. 2005, č. j. 37 C 153/2005-18, jímž jí nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 9. 3. 2006, č. j. 1 Co 15/2006-37, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrzeno.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti polemizovala s právním názorem obecných soudů, že se v jejím případě jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Namítala přitom, že sdělení Univerzity Karlovy v Praze (dále jen "žalovaná"), že se stěžovatelkou "nebyl dále sjednán pracovní poměr pouze z důvodů odborných", bylo nepravdivé a bylo jím neoprávněně zasaženo do jejího práva na ochranu cti a lidské důstojnosti ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelce nebylo zřejmé, na základě jakých poznatků obecné soudy dospěly ještě před vlastním jednáním ve věci samé k závěru o zjevné bezúspěšnosti uplatňovaného práva. Uvedené tvrzení bylo dle stěžovatelky v rozporu se zákonem a znamenalo značný zásah do jejích ústavně zaručených práv. V důsledku postupu obecných soudů se stěžovatelka cítila být bezdůvodně znevýhodněná a neoprávněně zdiskreditovaná, jelikož obecné soudy svými usneseními v podstatě akceptovaly jednání žalované a předčasně meritorně rozhodly, aniž by zvážily význam dobrého jména, cti a pověsti stěžovatelky, čímž došlo k porušení čl. 1, čl. 3 odst. 3 a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V obou napadených usneseních taktéž absentovalo řádné odůvodnění, pročež jsou obě rozhodnutí nepřezkoumatelná. Tím došlo dle názoru stěžovatelky rovněž k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 4 Ústavy ČR. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, č. j. 37 C 153/2005-18, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2006, č. j. 1 Co 15/2006-37, zrušil.

II. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000,

sp. zn. IV. ÚS 271/2000

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, usnesení č. 28, str. 275 a násl.). Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000,

sp. zn. III. ÚS 269/99

, publikovaný ve Sbírce zákonů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 17, nález č. 33, str. 235 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vyložily, z jakých důvodů dospěly k závěru o zřejmé bezúspěšnosti uplatňovaného práva, přičemž ve svých závěrech nevybočily z mezí stanovených § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Za těchto okolností shledal Ústavní soud jejich rozhodnutí ústavně konformními. Ke shodnému závěru ostatně Ústavní soud dospěl i v usneseních,

sp. zn. IV. ÚS 267/06

,

IV. ÚS 268/06

,

IV. ÚS 321/06

a

IV. ÚS 322/06

, v nichž se zabýval skutkově a právně totožnými okolnostmi. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. 10. 2006

Miloslav Výborný

předseda senátu