Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 298/06 ECLI:CZ:US:2006:3.US.298.06 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal as obviously unfounded due to procedural errors and lack of constitutional violation.

Geschäftsnummer III.ÚS 298/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint without a hearing, citing it as obviously unfounded. The applicant argued that lower courts ignored her claim regarding a withdrawn lawsuit and inconsistent case law, violating her rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court rejected these claims, noting the complaint merely repeated arguments from the previous appeal and failed to demonstrate a genuine constitutional issue beyond ordinary legal errors.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded without examining its merits if the complaint is procedurally flawed or lacks a genuine constitutional violation.

Schlagwörter

KI-generiert
obviously unfounded complaint procedural dismissal constitutional complaint Charter of Fundamental Rights denegatio iustitiae

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu
čl. 36 Listiny základních práv a svobod
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina".

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

III. ÚS 298/06

Ústavní soud rozhodl dne 27. dubna 2006 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. L., zastoupené JUDr. Jiřím Černým, advokátem v Rakovníku, Vysoká 92, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2006, čj. 33 Odo 1283/2004-551, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka napadá ústavní stížností shora označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Tímto rozhodnutím Nejvyšší soud ČR odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. května 2004, čj. 10 Co 213/2004-503, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech vyhovující žalobě vedlejších účastníků proti stěžovatelce jako žalované o zaplacení 505 662,- Kč s příslušenstvím. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka zejména polemizuje s procesním postupem obecných soudů prvého a druhého stupně a zejména s tím, že se obecné soudy nijak nevypořádaly s jejím argumentem, že advokát žalobců (v této věci vedlejších účastníků) vzal žalobu zčásti zpět a rozhodly prý rozporně s judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Proto je podle stěžovatelky touto ústavní stížností napadené usnesení rozporné s jejími základními právy podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina". Současně navrhuje, aby "náklady za právní zastoupení navrhovatelky ve věci této ústavní stížnosti nesl stát".

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úvodem, a to jen jako obiter dictum, se Ústavní soud pozastavuje nad kvalitou ústavní stížnosti, která byla podle všeho sepsána advokátem, která však hrubě vybočuje z obvyklých standardů tohoto typu podání, a to jak v otázkách právních, tak v otázkách stylistických a gramatických.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v podstatě opakuje část argumentů uplatněných již v dovolání. Ústavní soud k tomu konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Ústavní soud odkazuje na svou konstantní judikaturu, že úvahu Nejvyššího soudu ČR, "zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae" (srov. nález

III. ÚS 40/93

, Sb.n.u.ÚS, sv. 1, str. 47 a násl.; usnesení III. ÚS 116/94, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 333 a násl.; usnesení III. ÚS 280/03, Sb.n.u.ÚS, sv. 31, str. 383, atd.). V tomto smyslu jsou tedy výtky ústavní stížnosti bezpředmětné. Co se týče námitky o údajném zpětvzetí žaloby právním zástupcem jednoho z vedlejších účastníků, odkazuje Ústavní soud stěžovatelku na odůvodnění Krajského soudu v Plzni ve shora citovaném rozsudku čj. 10 Co 213/2004-503 na str. 6, kde se tento obecný soud s její námitkou v úplnosti a ústavně konformním způsobem vypořádal a Nejvyšší soud ČR nebyl povinen tuto argumentaci zopakovat.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Co se týče návrhu stěžovatelky na přiznání úhrady nákladů řízení, odkazuje Ústavní soud na ust. § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Toto ustanovení tedy platí zásadně, ledaže Ústavní soud využije své pravomoci, podle níž v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uloží některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jak vyplývá z obou citovaných ustanovení, úhrada nákladů řízení ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není automatická. Lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech", např. jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal [viz např. nález

II. ÚS 53/97

, Sb.n.u.ÚS, sv. 13, str. 195 (na str. 200)]. Ústavní soud v tomto případě, ostatně již s ohledem na výsledek samotného řízení o této ústavní stížnosti, neshledal důvody k takovémuto postupu.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2006