Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 469/05 ECLI:CZ:US:2005:4.US.469.05 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal as summons is not a judicial decision but an administrative act.

Geschäftsnummer IV.ÚS 469/05
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint regarding a summons to serve a prison sentence signed by a higher court clerk. The applicant argued the document violated procedural rules by lacking a judge's signature and failing to specify a clear entry deadline. The court ruled that such a summons is not a judicial decision or other public authority interference capable of triggering constitutional review under the relevant statute.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; A summons to serve a sentence issued by a court clerk is not a judicial decision or other public authority interference, thus falling outside the scope of admissible constitutional complaints.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint admissibility summons to serve sentence court clerk authority judicial decision definition public authority interference

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 321 odst. 1 trestního řádu
Podle názoru stěžovatele výzva nebyla učiněna v souladu s ustanovením § 321 odst. 1 trestního řádu, neboť není podepsána předsedou senátu.
§ 321 odst. 2 trestního řádu
Ke lhůtě k nastoupení trestu (§ 321 odst. 2 trestního řádu) Ústavní soud poukazuje na omezení, podle kterého lhůta nesmí být delší než jeden měsíc od nabytí právní moci odsuzujícího rozhodnutí, přičemž v případě stěžovatele byla tato doba překročena.
§ 391 trestního řádu
Pro úplnost je možno odkázat na § 391 trestního řádu, podle kterého jednoduché úkony svěřené předsedovi senátu mohou vykonávat i jiní pracovníci soudu, rozpracované rovněž ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č.
čl. 90 a 95 Ústavy ČR
V popsaném postupu Okresního soudu v Břeclavi stěžovatel shledal porušení uvedených právních předpisů a současně zásah do svých základních práv zaručených v čl. 90 a 95 Ústavy ČR, čl.
čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
90 a 95 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a do práva na spravedlivý proces zaručeného v čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a do práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v neveřejném jednání soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou ve věci ústavní stížnosti Dr. Ing. Z. H., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Teplice, Dlouhá 31/63, směřující proti rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. června 2005, sp. zn. 2 T 332/2002, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 10. srpna 2005 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "Zákon"), doručeno podání, ve kterém stěžovatel napadl výzvu k nastoupení trestu s tím, že byla vydána v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Byla podepsána vyšší soudní úřednicí a stěžovatel jí byl vyzván, aby k výkonu trestu nastoupil ihned do věznice v Brně.

Podle názoru stěžovatele výzva nebyla učiněna v souladu s ustanovením § 321 odst. 1 trestního řádu, neboť není podepsána předsedou senátu. Dále neobsahovala termín nástupu, který by byl vymezen způsobem určitým a srozumitelným, a nebyla tak stanovena lhůta ve smyslu citovaného ustanovení. Výzva rovněž neměla respektovat ustanovení § 7 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, když byla určena k nástupu věznice Brno, a nikoliv věznice co nejblíže místu pobytu blízkých osob.

V popsaném postupu Okresního soudu v Břeclavi stěžovatel shledal porušení uvedených právních předpisů a současně zásah do svých základních práv zaručených v čl. 90 a 95 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a do práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Po seznámení se s předloženými podklady dospěl Ústavní soud k závěru, že není příslušný k projednání takové věci.

Stěžovatel namítl porušení svých práv zaručených v čl. 2 odst. 2 Listiny, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to stanoveným způsobem. Brojil přitom proti výzvě k nastoupení trestu, která byla podepsána vyšší soudní úřednicí. Domáhal se přitom, aby Ústavní soud konstatoval, že výzva nesplňuje předepsané požadavky, a proto není řádnou výzvou k nastoupenému trestu.

Uvedená výzva však není rozhodnutím ani jiným zásahem orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 Zákona, který by byl způsobilý zasáhnout do základních práv stěžovatele. Jelikož se nejedná o rozhodnutí, nepřichází v úvahu možnost její kasace, které se konečně ani stěžovatel nedomáhal. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu.

Taková situace v projednávané věci nenastala, a proto k jejímu projednání, či případnému přezkumu, nemůže být příslušný Ústavní soud. Proto podání odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) Zákona.

Pro úplnost je možno odkázat na § 391 trestního řádu, podle kterého jednoduché úkony svěřené předsedovi senátu mohou vykonávat i jiní pracovníci soudu, rozpracované rovněž ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů (§ 6 odst. 1 lit. f), a rovněž i v ustanovení § 11 odst. 1 lit. j) zákona č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění pozdějších předpisů. Ke lhůtě k nastoupení trestu (§ 321 odst. 2 trestního řádu) Ústavní soud poukazuje na omezení, podle kterého lhůta nesmí být delší než jeden měsíc od nabytí právní moci odsuzujícího rozhodnutí, přičemž v případě stěžovatele byla tato doba překročena. Námitka umístění stěžovatele do výkonu trestu ve Věznici v Brně je zjevně vytržena z kontextu, v tomto případě podmínek stanovených v hlavě druhé vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, zejména ustanovení §§ 6 a 7. Při bližším zkoumání tohoto předpisu by totiž stěžovatel zjistil, že věznice, do které je stanoven nástup k výkonu trestu nemusí být věznicí, ve které bude trest vykonán.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2005

Vlasta Formánková

soudkyně zpravodajka