Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 308/05 ECLI:CZ:US:2005:3.US.308.05 KI-generiert

III.ÚS 308/05 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer III.ÚS 308/05
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

Ústavní soud rozhodl dne 13. července 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti Bítešské dopravní společnosti, spol. s r. o. se sídlem ve Velké Bíteši, Vlkovská 334, zastoupené JUDr. Martinou Řezníčkovou, advokátkou se sídlem 602 00 Brno, Zelný trh 12, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2003 sp. zn. 7 Cmo 243/2001 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2000 sp. zn. 4 Cm 340/97, takto:

Legislator-Regeste

KI-generiert

III.ÚS 308/05 · Ústavní soud České republiky: Stěžovatel svou ústavní stížností, osobně Ústavnímu soudu podanou dne 17. 6. 2005, napadá z důvodů v ní podrobně rozvedených shora označená rozhodnutí obecných soudů, tj. rozsudek soudu I. stupně, kterým byla stěžovateli - v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaného - uložena povinnost vydat žalobci návěs SAMRO SPZ SUA 09-40, a rozsudek odvolacího soudu, jímž byl uvedený rozsudek soudu I. stupně potvrzen.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 13. července 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti Bítešské dopravní společnosti, spol. s r. o. se sídlem ve Velké Bíteši, Vlkovská 334, zastoupené JUDr. Martinou Řezníčkovou, advokátkou se sídlem 602 00 Brno, Zelný trh 12, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2003 sp. zn. 7 Cmo 243/2001 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2000 sp. zn. 4 Cm 340/97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou ústavní stížností, osobně Ústavnímu soudu podanou dne 17. 6. 2005, napadá z důvodů v ní podrobně rozvedených shora označená rozhodnutí obecných soudů, tj. rozsudek soudu I. stupně, kterým byla stěžovateli - v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaného - uložena povinnost vydat žalobci návěs SAMRO SPZ SUA 09-40, a rozsudek odvolacího soudu, jímž byl uvedený rozsudek soudu I. stupně potvrzen.

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2005 sp. zn. 32 Odo 520/2004 (ústavní stížností nenapadeného), podal stěžovatel proti shora označenému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opíral o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dle jeho názoru mělo napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, a tvrdil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci. Dovolací soud však stěžovatelem podané dovolání podle § 243b odst. 4 věta prvá a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jako nepřípustné odmítl, aniž se věcí zabýval věcně z hlediska námitek v dovolání uplatněných. Přípustnost dovolání totiž, s ohledem na datum vydání rozhodnutí soudu I. stupně a s odvoláním na bod 15. a 17. části dvanácté, hlavy první, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, posuzoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, přitom nezjistil a stěžovatel to ani netvrdil, že by řízení trpělo vadami uvedenými v ust. § 237 odst. 1 uvedeného předpisu. Splněny nebyly ani podmínky přípustnosti uvedené v ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť šlo o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu I. stupně. Přípustnost dovolání tak přicházela v úvahu pouze za splnění podmínek ustanovení § 239 o. s. ř. V posuzovaném případě však odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (§ 239 odst. 1 o. s. ř.) a stěžovatel sám návrh na jeho přípustnost neučinil (§ 239 odst. 2 o. s. ř.) Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž nebylo přípustné.

Za této situace, kdy uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadá a jak patrno ze shora uvedeného, v daném případě zjevně podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nebyly dány, přičemž posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je nutno podle ust. § 72 odst. 3 cit. zák. 60 denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím odvíjet ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 17. 6. 2005 nebyla tato zákonná lhůta stěžovatelem evidentně dodržena, a proto byla jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) cit. zák. jako opožděná odmítnuta.

Pro úplnost ve vztahu k okolnostem tohoto případu odkazuje Ústavní soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004 ve věci

sp. zn. IV. ÚS 45/04

(publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 33, usn. 32, Praha 2005), z jehož odůvodnění plyne, že ust. § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ani Sdělení Ústavního soudu, jež bylo publikováno pod č. 32/2003 Sb., nemůže nic na závěru o opožděnosti podané ústavní stížnosti změnit. Bod druhý uvedeného Sdělení, jakož i citované ustanovení zákona o Ústavním soudu, dopadal a dopadá totiž toliko na případy, v nichž dovolací soud meritorně napadené rozhodnutí přezkoumává, nebo na případy, kdy dovolací soud dovolání bez meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí odmítne jen proto, že neshledává důvod ke svému vlastnímu závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ však, jak patrno ze shora uvedeného, v dané věci nešlo.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2005

Pavel Holländer

soudce zpravodaj