Constitutional Court dismisses lawyer's fee complaint, ruling administrative discretion in criminal defense compensation respects constitutional rights.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against a Supreme Court decision denying full attorney fees in a criminal case. The applicant argued that the lower court's calculation of fees violated constitutional rights regarding fair trial and equality, while the Supreme Court maintained the fees were based on the official tariff and clean working hours. The Court ruled that the state's unilateral determination of public-law fees does not infringe upon the applicant's fundamental rights, as the decision respected the principle of proportionality and the statutory time limits were not yet exceeded.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 151 odst. 2 a 3 trestního řádu; čl. 28, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: The state's unilateral determination of attorney fees in criminal proceedings constitutes a public-law relationship where the constitutional court does not find a violation of fundamental rights merely because the awarded amount differs from a private-law interpretation of the tariff.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta ustanoveného ex offo v trestním řízení
Usnesení
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného - ze dne 1. července 2004
sp. zn. III. ÚS 300/04
ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. M. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 23. 3. 2004 sp. zn. 5 To 123/2003, jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byla stěžovateli jakožto obhájci ustanovenému v trestní věci vedené proti J. V. u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 10/2000 přiznána odměna a náhrada hotových výloh za obhajobu v uvedené trestní věci a část stěžovatelem účtované odměny zůstala nepřiznána.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 28, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod napadá shora označené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 36 T 10/2000-2082, kterým byla podle § 151 odst. 2 a 3 trestního řádu stěžovateli - jakožto obhájci ustanovenému opatřením Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 1999 sp. zn. Nt 5618/99 v trestní věci vedené proti J. V. u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 10/2000 - přiznána odměna a náhrada hotových výloh za obhajobu v uvedené trestní věci v celkové výši 176 227,70 Kč a nepřiznána zůstala část stěžovatelem účtované odměny ve výši 37 319,30 Kč.
Z obsahu napadeného usnesení plyne, že Vrchní soud v Olomouci, který rozhodoval o stížnosti stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, považoval posuzované usnesení za věcně správné. Jak uvedl v důvodech svého rozhodnutí, jednotlivé úkony právní služby, za které byla odměna stěžovateli přiznána, odpovídají úkonům uvedeným v § 11 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb., (dále jen "advokátní tarif"). Také podle jeho názoru lze odměnu za úkony právní pomoci poskytovat pouze za čistou dobu, po kterou takový úkon probíhal, a pokud šlo v daném případě o ucelené bloky výslechů osob v rámci trestního řízení, je nutno mít za to, že u jednotlivých výslechů je třeba sčítat čisté časy a přiznávat odměnu za takto provedené úkony, jak to učinil soud prvního stupně. Navíc zdůraznil, že mezi jednotlivými výslechy docházelo pouze k minimálním časovým prodlevám a poukázal také na to, že právní předpis neřeší otázku, zda za jednotlivé samostatné úkony je třeba považovat právě úkony, mezi nimiž je určitá časová prodleva.
Stěžovatel v důvodech ústavní stížnosti tvrdí, že tím, že obecné soudy nepřiznaly jím účtovanou odměnu v plné výši a krátily tuto odměnu při účasti u vyšetřovacích úkonů ve dnech 15. 9. 1999, 11. 11. 1999, 29. listopadu 1999, 8. 12. 1999, 10. 12. 1999 a 20. 3. 2002, přitom nerespektovaly právní názor vyslovený v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod č. 31/2000 [podle něhož se do doby účasti obhájce na vyšetřovacích úkonech přípravného řízení konaných v jednom souvislém časovém úseku nepřekračujícím dvě hodiny a představujícím jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. e) advokátního tarifu započítávají i případné přestávky mezi jednotlivými vyšetřovacími úkony] a postupovaly také odlišně i od praxe jiného senátu téhož soudu, porušily jeho práva ústavně zaručená, a to právo na rovnost všech před soudem, právo na spravedlivé projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě, právo na spravedlivou odměnu za práci a právo na stejnou odměnu za stejnou práci bez jakékoli diskriminace. Poukazuje dále i na to, že podle § 151 odst. 3 trestního řádu má obhájce nárok, aby o jeho odměně bylo rozhodnuto nejpozději do dvou měsíců od podání návrhu. V jeho případě však soud prvního stupně rozhodl asi po pěti měsících a řízení o jeho stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně pak trvalo měsíců šest, přitom ve stížnostním řízení nebyly prováděny žádné nové důkazy. Došlo tak podle něj i k porušení práv zaručovaných čl. 38 odst. 2 Listiny. Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje zrušení napadeného usnesení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížností je především zpochybňován výklad advokátního tarifu [jeho ustanovení § 11 odst. 1 písm. e), případně § 14] obecnými soudy při rozhodování o nákladech trestního řízení ve smyslu § 151 trestního řádu, podaný k odměně obhájce ustanoveného ex offo za právní služby poskytnuté v trestní věci za účast u vyšetřovacích úkonů v přípravném řízení.
Již na tomto místě Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů, jimž také není instančně nadřízen, a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiné nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je možný pouze za situace, kdy jejich postupem dochází současně i porušení základních práv a svobod. V daném případě tak bylo třeba posoudit, zda napadené rozhodnutí se dotklo základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci šlo o přiznání odměny advokáta, obhájce ustanoveného ex offo, a stěžovatelem je mimo jiné tvrzeno i porušení práva zaručovaného článkem 28 Listiny, nelze pominout závěry pléna Ústavního soudu přijaté v jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS - st. 1/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, str. 471), v němž se zabýval mj. i povahou advokátní odměny. Na odůvodnění tohoto stanoviska možno odkázat (přestože bylo přijato ještě za platnosti předchozího předpisu upravujícího odměny advokátů - vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb.). Ústavní soud v něm dal mj. jiné najevo, že čl. 28 Listiny upravuje jedno z práv tvořících obsah pracovněprávních vztahů, a tudíž soukromoprávních smluvních vztahů, zatímco ustanovení § 151 odst. 2 - 4 trestního řádu týkající se odměny a náhrady hotových výdajů obhájce určuje jedno z práv tvořících obsah veřejnoprávního vztahu mezi státem a obhájcem, založené jednostranným rozhodnutím státního orgánu, a Ústavní soud proto nepovažuje za možné aplikovat analogický úsudek z obsahu soukromoprávního na obsah veřejnoprávního vztahu a dovozovat zde porušení základního práva obsaženého v čl. 28 Listiny. Ve stanovisku také uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními tehdy platné vyhlášky č. 270/1990 Sb., ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb., je z hlediska ústavního rozhodné, zdali tento rozpor se dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů.
Uvažováno tedy z uvedeného ústavněprávního pohledu, práva stěžovatele v projednávaném případě byla respektována již tím, že k přiznání odměny (v částce 176.227,70 Kč) - i když nikoliv ve výši, jež dle něj odpovídá správnému výkladu advokátního tarifu - došlo. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím vrchního soudu k porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, nedošlo, a to ani v poměru k právu zaručovanému článkem 37 odst. 3 Listiny, neboť zásada rovnosti všech před soudem v něm vyjádřená se vztahuje na postavení účastníků řízení z hlediska procesního. Totéž třeba uvést ve vztahu k čl. 96 Ústavy. Došlo-li pak k uplynutí doby delší než zákonem stanovené pro rozhodnutí soudu o přiznání nákladů řízení (§ 151 odst. 3 trestního řádu), jde sice o postup protizákonný, a tudíž nežádoucí, nicméně s ohledem na délku trvání průtahů ještě nezpůsobilý posunout věc do ústavněprávní roviny, a tedy ani porušení čl. 38 odst. 2 Listiny Ústavní soud neshledal.
Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.