Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 8/03 ECLI:CZ:US:2003:4.US.8.03 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming excessive trial duration violated fair trial rights when defendant requested continuation.

Geschäftsnummer IV.ÚS 8/03
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a defendant against the Supreme Court's refusal to suspend criminal proceedings due to excessive duration. The defendant argued that the nine-year delay violated his right to a fair trial and effective remedy under the Charter of Fundamental Rights and the ECHR, while the prosecution had previously requested continuation after the investigation was paused for presidential amnesty. The court held that the defendant's explicit request to proceed with the trial meant the proceedings were not unreasonably prolonged, and the Supreme Court's interpretation of the Criminal Procedure Code regarding the admissibility of the case was constitutionally compliant.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Article 36; ECHR, Article 6: A delay in criminal proceedings does not violate the right to a fair trial if the accused explicitly requests the continuation of the proceedings, thereby validating the court's decision to proceed.

Schlagwörter

KI-generiert
right to fair trial excessive length of proceedings criminal procedure code presidential amnesty constitutional complaint dismissal effective remedy procedural continuity

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Article 36
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Article 38
European Convention on Human Rights, Article 6
Criminal Procedure Code, Section 11
Stěžovatel napadl jak usnesení, tak i rozsudek Krajského soudu v Praze dovoláním, ve kterém poukázal na to, že trestní stíhání mělo být vzhledem k jeho délce zastaveno podle ustanovení § 11 odst.
Criminal Procedure Code, Section 265a
Stěžovatel nesouhlasí se závěry dovolacího soudu a ve vztahu k odmítnutí dovolání proti usnesení krajského soudu pro nepřípustnost argumentuje námitkou, že podle ustanovení § 265a odst.
Constitutional Court Act, Section 43
Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

IV. ÚS 8/03

Ústavní soud rozhodl dne 5. listopadu 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného Mgr. M. N., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2002 čj. 7 Tdo 779/2002-443, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2002 čj. 9 To 524/2001-404 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2002 čj. 9 To 524/2001-399,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením o porušení jeho práv ústavně zaručených v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), konkrétně právo na přístup k soudu, resp. právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 12 Úmluvy).

Stěžovatel stručně rekapituluje průběh a výsledky trestního řízení a uvádí, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 1. 2002 čj. 9 To 524/2001-399 zrušil rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 24. 5. 2001 čj. 2 T 165/97-371 a trestní stíhání zastavil z důvodu amnestie prezidenta republiky. Stěžovatel však prohlásil, že trvá na projednání věci, a proto Krajský soud v Praze ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 16. 1. 2002 čj. 9 To 524/2001-404, kterým uznal stěžovatele vinným trestným činem výtržnictví a pokusem trestného činu ublížení na zdraví (§ 202 odst. 1 a § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 trestního zákona ve znění účinném v době spáchání trestného činu) bez uložení trestu. Stěžovatel napadl jak usnesení, tak i rozsudek Krajského soudu v Praze dovoláním, ve kterém poukázal na to, že trestní stíhání mělo být vzhledem k jeho délce zastaveno podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť ke dni vynesení usnesení o zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie trvalo déle než devět let. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR odmítl.

Stěžovatel nesouhlasí se závěry dovolacího soudu a ve vztahu k odmítnutí dovolání proti usnesení krajského soudu pro nepřípustnost argumentuje námitkou, že podle ustanovení § 265a odst. 2 písm. c) trestního řádu je usnesení o zastavení trestního stíhání rozhodnutím ve věci samé, které lze napadnout dovoláním, aniž by bylo blíže specifikováno, z jakého důvodu musí být trestní stíhání zastaveno. Po prohlášení obviněného, že trvá na projednání věci, a následným pokračováním trestního stíhání se usnesení o zastavení trestního stíhání neruší a prohlášení obviněného podle ustanovení § 11 odst. 3 trestního řádu není opravným prostředkem, které by mělo vliv na právní moc usnesení o zastavení trestního stíhání. Ve vztahu k odmítnutí dovolání proti rozsudku o vině proto, že bylo podáno pro jiný důvod, než je uveden v ustanovení § 265b trestního řádu, stěžovatel namítá, že využití práva na pokračování v řízení mu nemůže být přičítáno k tíži a skutečnost, že se dovolací soud nezabýval meritem věci, považuje za porušení práva na spravedlivý proces, případně za střet s právem na přístup k soudu za účelem projednání merita věci. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel žádá, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

K ústavní stížnosti se dne 22. 10. 2003 vyjádřil předseda příslušného senátu Nejvyššího soudu ČR, který uvedl, že se vzhledem k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a), b) trestního řádu Nejvyšší soud ČR nemohl vůbec meritem věci zabývat. K výzvě Ústavního soudu o vyjádření i s ohledem na odlišnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR o ústavní stížností nastolené otázce, tj. o možnosti zastavit trestní stíhání z důvodu nepřiměřené délky jeho trvání, předseda senátu uvedl, že se ztotožňuje s názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 178/2002, když s obdobným názorem argumentují mj. také další rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vedená pod sp. 3 Tdo 110/2002, 3 Tdo 309/2003, 3 Tdo 627/2003. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tz 316/2001, zde bylo ustanovení § 11 odst. 1 písm. ch) trestního řádu [pozn. ÚS: nyní písm. j) citovaného ustanovení] aplikováno pouze z tohoto důvodu, že právo a povinnost státu na stíhání a potrestání pachatele trestné činnosti se dostalo z důvodů výlučně zaviněných státem do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání jeho záležitosti v přiměřené době, neboť od 15. 4. 1994 do 25. 9. 2000 neučinil orgán činný v přípravném řízení žádný úkon. Tato situace však v projednávané věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 2 T 165/97 nenastala.

Ke způsobu odmítnutí dovolání stěžovatele pak předseda senátu Nejvyššího soudu ČR dále uvedl, že po prohlášení obviněného, že trvá na projednání věci, se usnesení o zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) trestního řádu neruší, pouze pozbývá účinnosti, to však do té míry, že takové rozhodnutí nemůže vyvolávat účinky spojené s definitivním meritorním rozhodnutím ve věci; nicméně nadále tvoří zákonný podklad pro další pokračování v zastaveném řízení. Platí totiž, že účinky rei iudicatae nemohou zároveň vyvolat dvě naprosto meritorně odlišná rozhodnutí, protože pro tentýž skutek nelze zastavit trestní stíhání a současně obviněného uznat vinným. Z těchto důvodů Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že proti usnesení o zastavení trestního stíhání lze připustit dovolání tehdy, jde-li svou povahou o konečné rozhodnutí, tj. v případech, kdy obviněný podle § 11 odst. 3 trestního řádu neprohlásí, že trvá na projednání věci a v již zastaveném trestním řízení se dále nepokračuje. Pokud obviněný přeruší kontinuitu rozhodovacího procesu prohlášením, že na projednání věci trvá, usnesení o zastavení trestního stíhání nelze napadnout mimořádným opravným prostředkem. V závěru svého vyjádření předseda senátu Nejvyššího soudu ČR navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

K ústavní stížnosti se dne 21. 10. 2003 vyjádřila i předsedkyně příslušného senátu Krajského soudu v Praze, která uvedla, že námitky obsažené v ústavní stížnosti byly uplatněny v odvolání stěžovatele, o kterém Krajský soud v Praze rozhodoval napadenými rozhodnutími a ve kterých vyjádřil svoje stanovisko a i nadále je přesvědčen, že těmito rozhodnutími žádná ústavně zaručená práva stěžovatele neporušil.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. 2 T 165/97, Ústavní soud ověřil skutečnosti uváděné stěžovatelem a po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Hodnocení ústavnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR úzce souvisí s výkladem ustanovení § 11 odst. 1 písm.

j) trestního řádu s odkazem na porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nejvyšší soud ČR ve své dřívější rozhodovací praxi vyložil, že právem na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy je třeba rozumět soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud") posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou především složitost případu, chování stěžovatele, chování příslušných státních orgánů a případné zvláštní okolnosti, jež mohly způsobit průtahy v řízení.

Soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno považovat za přiměřenou délku řízení. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí.

Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu (tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění). Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutí, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady.

Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z čl. 6 odst. 1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, neboť průtahy v řízení namítají často i poškození (srov. usnesení NS ČR ze dne 10. 7. 2002 sp. zn. 5 Tdo 178/2002 a ze dne 22. 10. 2002 sp. zn. 6 Tdo 578/2002). Podle Nejvyššího soudu ČR tedy "v ustanovení § 11 odst. 1 trestního řádu jsou uvedeny případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno.

Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 trestního řádu) a do zásady legality (§ 2 odst. 3 trestního řádu), které patří mezi základní zásady trestního řízení. To bezezbytku platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm.

j) trestního řádu, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě citované Úmluvy tomu tak ovšem není, neboť její článek 6 odst. 1 žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy" (srov. tamtéž).

Výklad ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, tak jak byl proveden Nejvyšším soudem ČR ve věci sp. zn. 6 Tdo 578/2002, byl podroben ústavnímu přezkumu ve věci vedené pod

sp. zn. II.ÚS 32/03

a Ústavní soud jej shledal zcela ústavně konformním (srov. usnesení ze dne 8. 7. 2003 čj.

II.ÚS 32/03-10

). Čtvrtý senát Ústavního soudu nemá důvod se od tohoto závěru odchylovat ani v projednávané věci.

Výtka stěžovatele, že odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR implikuje závěr, že Nejvyšší soud ČR hodnotil přípustnost trestního stíhání stěžovatele jen v časovém rozmezí po zastavení řízení a následném prohlášení obviněného, že na projednání věci trvá, a nezabýval se hodnocením celkové doby trvání trestního stíhání, dle názoru Ústavního soudu v obecné rovině nepostrádá jistou míru racionality, neboť takový rozsah hodnocení přípustnosti trestního stíhání z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR výslovně nevyplývá. Pod zorným úhlem závěrů shora vyložených však "mlčení" Nejvyššího soudu ČR k celé délce trestního stíhání z hlediska její přiměřenosti ve vztahu k hodnocení přípustnost trestního stíhání však nelze považovat za skutečnost, která je způsobilá přivodit zásah Ústavního soudu. Postup Krajského soudu v Praze po výslovném prohlášení stěžovatele, že na projednání věci trvá, považuje Ústavní soud za postup v souladu s principy spravedlivého procesu, neboť vychází z toho, že nedílnou součástí práva na spravedlivý proces je i právo na rozhodnutí ve věci při zachování všech atributů řádného procesu. Pokud tedy Krajský soud v Praze v daném stádiu řízení pokračoval v trestním stíhání a ve věci rozhodl a pokud Nejvyšší soud ČR s ohledem na vývoj trestního řízení v jeho konečném stadiu dovolání odmítl s tím, že namítaný dovolací důvod nelze za dané situace uplatnit, neboť rozsudku předcházející trestní stíhání nebylo ze zákona nepřípustné (§ 11 odst. 1 trestního řádu), když obviněný sám požádal o pokračování v trestním řízení, Ústavní soud považuje tyto závěry za ústavně zcela konformní.

Stejný závěr Ústavní soud učinil i ohledně rozhodnutí dovolacího soudu v části týkající se odmítnutí dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze o zastavení trestního stíhání s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. a) trestního řádu z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998, neboť nezjistil, že by postup soudu byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti, když jeho argumentaci považoval za ústavně konformní, srozumitelnou a logicky správnou.

Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu