Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 192/03 ECLI:CZ:US:2003:3.US.192.03 KI-generiert

Constitutional Court dismissed constitutional complaints regarding evidence evaluation in civil proceedings based on criminal case facts.

Geschäftsnummer III.ÚS 192/03
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court dismissed the constitutional complaints filed by two individuals against civil court rulings. The applicants argued that courts violated their rights by evaluating evidence from a criminal investigation involving their photographs without consent. The court held that civil courts correctly lacked jurisdiction to assess the legality of police evidence collection in a separate criminal case. Consequently, the court found no extreme inconsistency between the factual findings and the evidence evaluation, leading to the rejection of the complaints.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible when the Constitutional Court finds no extreme inconsistency between factual findings and evidence evaluation, or when the lower courts correctly declined jurisdiction to review evidence from a separate criminal proceeding.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal civil court jurisdiction criminal evidence evaluation principle of no arbitrariness extreme inconsistency standard evidence admissibility separate proceedings

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

III. ÚS 192/03

Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2003 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatelů 1) JUDr. L. K., a 2) I. M., obou zastoupených JUDr. P. B., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2003 č. j. 1 Co 225/2002-44, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. srpna 2002 č. j. 19 C 28/2002-33 [stěžovatele 1)] a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. srpna 2002 č. j. 19 C 29/2002-27 [stěžovatele 2)], t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

I. Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného základního práva zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud se seznámil s obsahem připojených spisů Krajského soudu v Plzni sp. zn. 19 C 28/2002 a 19 C 29/2002, odůvodněním ústavní stížnosti, jakož i obsahem spisu vedeného u Ústavního soudu pod

sp. zn. III. ÚS 256/01

, přičemž pro posouzení ústavní stížnosti považuje za vhodné zrekapitulovat následující:

Žalobou před obecným soudem se stěžovatelé domáhali omluvy a úhrady nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč, když se postupem orgánů činných v trestním řízení, které ve věci vedené u Policie České republiky - Okresního úřadu vyšetřování Cheb pod sp. zn.

OVCH 410/2000 použily jejich fotografie s uvedením jejich jmen, příjmení a dat narození za účelem rekognice, cítili být dotčeni ve svých právech na ochranu osobnosti, plynoucích z § 11 a násl. obč. zák. Krajský soud v Plzni rozsudky ze dne 20. září 2000 č. j. 19 C 43/2000-23 a 19 C 44/2000-25 jejich žaloby zamítl. Vrchní soud v Praze k jimi podanému odvolání uvedené věci spojil ke společnému projednání a rozhodnutí a rozsudkem ze dne 6. února 2001 sp. zn. 1 Co 291/2000 a 1 Co 293/2000 citované rozsudky soudu prvního stupně potvrdil. Uvedená rozhodnutí obecných soudů stěžovatelé následně napadli ústavní stížností s poukazem na porušení základních práv plynoucích z čl. 2 odst. 2, čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Předmětná ústavní stížnost byla nálezem ze dne 21. března 2002

sp. zn. III. ÚS 256/01

zamítnuta.

Pro úsudek o důvodnosti nyní posuzované ústavní stížnosti je podstatné, že v případě tehdejšího hodnocení předmětné občanskoprávní věci všechny v ní rozhodující soudy vycházely z nesporných zjištění, dle nichž vyšetřovatel Okresního úřadu vyšetřování Cheb v trestním řízení proti skupině osob, obviněných z trestných činů obchodování se ženami podle § 246 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zák. a kuplířství podle § 204 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zák., provedl během měsíce března roku 2000 několik poznávacích řízení s cílem identifikovat a označit obviněné mezi nezúčastněnými osobami. Za tím účelem sestavil fotografické soubory, a to i z registru fotografií občanských průkazů, do kterých byly kromě fotografií obviněných zařazeny také fotografie figurantů včetně stěžovatelů, kterých se trestní řízení nijak netýkalo. Dále zde byly připojeny i již výše zmíněné osobní údaje stěžovatelů (jména, příjmení a data narození).

Jiný důvod vložení fotografií, včetně uvedených osobních dat, nežli za účelem rekognice fotografiemi, stěžovatelům, jak uvádí v ústavní stížnosti, znám nebyl a jiný účel ani předpokládat nemohli. Ostatně žalovaný v tehdejším řízení, tj. Česká republika -Ministerstvo vnitra ČR, tento důvod, tedy jejich použití za účelem rekognice, potvrdil. Citovaná rozhodnutí se opírala o v té době takto prezentovanou nezpochybnitelnou skutečnost.

Stěžovatelé uvádějí, že předmětná data a fotografie nebyly vloženy do vyšetřovacího spisu za účelem rekognice, jak dodatečně zjistili. Tato základní skutková změna dle jejich názoru vyplývá z odůvodnění usnesení Inspekce ministra vnitra ze dne 25. února 2002 sp. zn. IN-1/12-Tr-2002. Informace z šetření zmíněného orgánu podle názoru stěžovatelů je taková, že kriminalisté pro potřebu své práce sestavili album vytypovaných osob, které se mohly trestné činnosti dopustit a při šetření potom zjišťovali, kdo je skutečným pachatelem trestné činnosti. Za pomoci takto sestaveného fotoalba byli zjištěni pachatelé trestné činnosti a proti nim posléze zahájeno řádné trestní stíhání. Nebylo však již zjištěno proč a z jakého důvodu toto fotoalbum sestavené pro kriminalistické účely bylo vloženo do trestního spisu. Proto se stěžovatelé svými návrhy ze dne 23. dubna 2002 domáhali povolení obnovy řízení, o nichž obecné soudy rozhodly ústavní stížností napadenými usneseními. Dle stěžovatelů nesprávně, když měli jako předběžnou otázku (§ 135 odst. 2 o. s. ř.) posoudit, zda skutečně bylo fotoalbum pořízeno za účelem rekognice a tato byla provedena správně v souladu s tr. řádem, což údajně neučinily. Stěžovatelé tedy považují za klíčovou skutečnost, že fotoalbum bylo vytvořeno za jiným účelem, než je provedení rekognice, přičemž takto nahlížený skutkový stav potom nemůže splňovat v daném případě podmínku zákonné licence. Nelze potom tudíž posuzovat ani kolizi omezení práv na ochranu osobnosti dle § 12 odst. 2 obč. zák. z pohledu kolize základních práv plynoucích z čl. 10 Listiny základních práv a svobod a veřejného účelu, jímž je náležité objasnění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů v rámci řádného procesu. Stěžovatelé uzavírají, že v omyl byly uvedeny nejen soudy obecné, nýbrž i Ústavní soud a pro tvrzenou nesprávnost napadených usnesení obecných soudů, jež dospěly k odlišnému závěru, se domáhají jejich zrušení.

II. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR).

Jako důkaz na podporu svých tvrzení, v němž spatřují důvod pro povolení obnovy řízení ve věci Krajského soudu v Plzni sp. zn. 19 C 43/2000 a 19 C 44/2000, stěžovatelé předložili obecným soudům usnesení Inspekce ministra vnitra, pracoviště Karlovy Vary, ze dne 25. února 2002 č. j. IN-1/12-Tr-2002, jímž bylo dle § 159a odst. 1 tr. řádu odloženo oznámení JUDr. L. K. [stěžovatele 1)] na policisty Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Praha, kpt. V. Z. a ppor. P. L. pro podezření z trestného činu neoprávněné nakládání s osobními údaji ve smyslu § 178 odst. 1 tr. zák., kterého se měli dopustit tím, že si od policistů OÚV Cheb pplk. Bc. M. a kpt. Bc. Z. na přelomu roku 1999 a 2000 převzali několik desítek karet "FLOP" s fotografiemi osob a následně z nich vyhotovili fotoalbum pro účely trestního řízení, přestože od dotčených osob neměli souhlas ke zveřejnění jejich osobních dat. Krajský soud v Plzni a Vrchní soud v Praze při svém rozhodování o povolení obnovy řízení posuzovaly možnost podřazení uvedeného usnesení z hlediska jeho obsahu pod ust. § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Již Krajský soud v Plzni správně konstatoval, že (civilnímu) soudu nepřísluší hodnotit provádění důkazů v jiné (trestní) věci, tj. zkoumat zda postup orgánů činných v trestním řízení při provádění důkazů byl v souladu s příslušnými ustanoveními tr. řádu, když toto hodnocení přísluší pouze (trestnímu) soudu v rámci přezkumu na základě řádných či mimořádných opravných prostředků. V odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2003 č. j. 1 Co 225/2002-44 se potom výslovně uvádí, že dle názoru tamního soudu ze zmíněného usnesení nelze dovodit závěr, že by album do předmětného trestního spisu bylo zařazeno z jiných důvodů než pro účely rekognice. V návaznosti na to, jakož i na kontext původního občanskoprávního sporu odvolací soud uzavřel, že nově zjištěnou skutečnost spočívající ve výběru fotografií konkrétně určených osob jako osob na řízení nezúčastněných, a to jiným útvarem policie než činným v předmětné trestní věci, jenž album do spisu zařadil za účelem rekognice, potom neshledal skutečností, která by mohla přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadají hodnocení předmětného listinného důkazu (rozhodnutí) ze strany obecných soudů, když nabízejí vlastní alternativu dovození odlišných závěrů. Z dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů se podává, že za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu lze považovat toliko situaci, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. jestliže v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (k tomuto srov. obdobně např. nález ve věci

sp. zn. III. ÚS 84/94

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34;

sp. zn. III. ÚS 166/95

, tamtéž, sv. 4, č. 79, a další). Vyjádřeno jinými slovy, má-li dojít ze strany Ústavního soudu v návaznosti na výhrady upínající se k důkaznímu procesu ke kasačnímu zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů, musí se jednat o situaci, kdy nelze hodnocení důkazů z uvedených důvodů ani rámcově vtěsnat do intencí hodnot, na nichž je založen právní stát, z nichž jednou ze základních je princip zákazu libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). V daném případě Ústavní soud výše naznačený extrémní nesoulad neshledal, neboť závěry obecných soudů, nalézající svého výrazu ve výrocích jejich usnesení, nejsou v rozporu s vlastním obsahem listinného důkazu (rozhodnutí), jenž byl z podnětu stěžovatelů proveden a výše popsaným způsobem pro účely povolení obnovy řízení hodnocen.

Proto byla ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2003