Constitutional Court dismisses complaint against Ministry of Finance inactivity regarding nationalized property compensation. Stěžovatelé failed to prove constitutional rights violation.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaints filed by two individuals against the inactivity of the Ministry of Finance. The applicants sought compensation for nationalized property under a 1945 decree, arguing the Ministry's refusal violated their constitutional rights. The Court ruled that the relevant decree had lost its constitutive character decades ago and that the applicants' submissions did not constitute a valid administrative request triggering a legal duty to act.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded if the applicant fails to prove that the state authority's conduct violated their constitutionally guaranteed fundamental rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatelů Ing. J. P., a E. H., zastoupených advokátem JUDr. J. B., o ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v nečinnosti Ministerstva financí ČR, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 8. 1. 2003, co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"], brojí stěžovatelé proti nečinnosti Ministerstva financí ČR ve věci jejich návrhu na vydání výměru o náhradě a způsobu poskytnutí náhrady za znárodněný majetek podle § 11 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, ve znění pozdějších předpisů (dále je "dekret č. 100/1945 Sb."), v důsledku níž mělo dojít k porušení jejich ústavně zaručeného práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, stěžovatelé se v dopise ze dne 18. 2. 2002 obrátili na Ministerstvo financí s "návrhem na vydání výměru o náhradě a způsobu poskytnutí náhrady za znárodněný majetek podle § 11 Dekretu č. 100/1945 Sb." V tomto svém podání uvedli, že stěžovatel Ing. J. P., jakožto vlastník majetku znárodněného citovaným dekretem, vyhláškou ministra průmyslu č. 113 (pozn.: č. 113/1946 Ú.l.) a rozhodnutím ministra průmyslu IV./46214389/46, spolu se stěžovatelkou E. H., jakožto dědičkou zemřelého spoluvlastníka, se domáhají vydání uvedeného výměru s tím, aby výše náhrady byla stanovena postupem podle § 8 odst. 2 citovaného dekretu, neboť příslušná náhrada dosud nebyla poskytnuta a ani o ní nebylo rozhodnuto.
Přitom poukázali na to, že rozsah majetku byl již specifikován v žádosti o poskytnutí finanční náhrady, doručené Ministerstvu financí dne 4. 11. 1991 (evidována pod č.j. 52920). Ministerstvo financí v dopise ze dne 7. 8. 2002, č.j. 444/20961/2002, dovodilo, že je požadována náhrada za nemovitý a movitý majetek firmy "B. P., t. n. s., akc. spol., N.", k čemuž uvedlo, že znárodňovací dekrety ve svých závěrečných ustanovení předpokládaly vydání náhradových předpisů, ale žádné do roku 1989 vydány nebyly, a že pro velký časový odstup se nepodařilo nalézt v jeho archivech doklady o tom, že by v letech 1945 - 1989 bylo poskytnuto za znárodněný majetek jakékoliv odškodnění.
Následně ministerstvo poukázalo na tzv. restituční zákony s tím, že se týkají odškodnění fyzických osob, přičemž uvedená firma byla osobou právnickou a přešla do vlastnictví státu před tzv. rozhodným obdobím. Vzhledem k těmto skutečnostem nejsou splněny podmínky pro přiznání finanční náhrady a shodné stanovisko bylo již stěžovateli sděleno dopisy ze dne 20. 9. 1993 a 13. 12. 1993. Současně byli stěžovatelé poučeni, že pokud s uvedeným názorem nesouhlasí, mohou se domáhat svého nároku u soudu.
Na toto sdělení reagovali stěžovatelé dopisy ze dne 9. 8. 2002 a 22. 8. 2002, v nichž trvali na vydání správního rozhodnutí, což je dle jejich názoru jediný právně relevantní postup ve vztahu k podanému návrhu. V následné odpovědi ze dne 8. 11. 2002, č.j. 444/20961/2002, Ministerstvo financí uvedlo, že k nápravě křivd spáchaných totalitním režimem slouží restituční zákony a ministerstvo je příslušné k poskytování finančních náhrad podle zákona č. 87/1991 Sb. a že při posuzování jednotlivých žádostí nevydává správní rozhodnutí, ale nárok pouze předběžně posoudí a v případě, že jej nepřizná, má žadatel právo domáhat se jej v soudním řízení.
Právní úprava tedy neumožňuje žádosti stěžovatelů vyhovět.
V posuzované ústavní stížnosti pak stěžovatelé uvedli, že podali návrh na vydání správního rozhodnutí podle § 11 dekretu č. 100/1945 Sb., avšak ministerstvo žádné rozhodnutí nevydalo s poukazem na údajně irelevantní skutečnosti, týkající se režimu finančních náhrad podle zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 231/1991 Sb. Nevydání správního rozhodnutí, ať již pozitivního či negativního z hlediska jejich zájmu, dle stěžovatelů představuje tzv. jiný zásah veřejné moci, a to formou nečinnosti ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, do ústavně zaručených práv stěžovatelů ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, dle kterého mají právo na stanovené postupy. Z tohoto důvodu navrhují, aby Ústavní soud jejich ústavní stížnosti vyhověl a zakázal Ministerstvu financí ČR pokračovat svou nečinností v porušování práva zaručeného výše uvedeným ustanovením.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelům nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud k návrhu na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, uvedl v nálezu ze dne 8. 3. 1995, publ. pod č. 55/1995 Sb., "exilové zákonodárství, jakož i bezprostředně poválečné zákonodárství osvobozeného československého státu, představuje ve své podstatě dnes již uzavřený okruh problémů a otázek úzce souvisejících s válečnými událostmi a hospodářskou obnovou země. Normativní akty z této doby splnily tak svůj účel ve zmíněné bezprostředně poválečné době, z hlediska současnosti jsou již vesměs bez aktuálního významu a postrádají již nadále konstitutivní charakter". Požadují-li stěžovatelé vydání rozhodnutí na základě dekretu č.100/19945 Sb., jedná se v podstatě o stejnou situaci, jaká již byla Ústavním soudem posuzována, a tak nelze než ve shodě s uvedeným nálezem konstatovat, že i citovaný normativní akt již splnil svůj účel, kdy po podobu více než čtyř desetiletí nezakládá právní vztahy, a nemá tedy již nadále konstitutivní charakter.
Z uvedeného vyplývá, že Ministerstvo financí v současné době zjevně není oprávněno podle dekretu č. 100/1945 Sb. jako celku postupovat, a tak ani nemůže rozhodovat o náhradě za znárodněný majetek podle jeho § 7 a násl. (nehledě na absenci prováděcího předpisu ve smyslu § 9 odst. 2 cit. dekretu a neexistenci Fondu národního hospodářství ve smyslu § 10 cit. dekretu). Z tohoto důvodu není možno považovat předmětné podání stěžovatelů za návrh, jímž by bylo zahájeno správní řízení [§ 18 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)], což je předpokladem pro vydání určitého správního rozhodnutí, tedy i toho, jehož vydání se stěžovatelé ústavní stížností domáhají. Za dané situace nelze ani vytýkat Ministerstvu financí, že uvedený "návrh" stěžovatelů posoudilo jako žádost o finanční náhradu dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, jakožto (pozdějšího) předpisu upravujícího kromě jiného otázku náhrad za znárodněný majetek (v širším smyslu), přičemž tuto jejich žádost vyřídilo postupem stanoveným zákonem č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.
Z uvedených důvodů se nelze ztotožnit s názorem stěžovatelů, že Ministerstvo financí nedbalo "stanoveného postupu" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu