Constitutional Court dismisses appeal as it is not a third instance and does not review evidence evaluation.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a defendant against rulings denying a motion to reopen a criminal trial. The defendant argued that the lower courts failed to properly evaluate new evidence and that the composition of the hearing panel differed from previous proceedings. The court ruled that it is not a third instance and generally cannot re-evaluate evidence unless there is an extreme contradiction with factual findings, which was not present here.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court is not a third instance and may not review the evaluation of evidence by ordinary courts unless an extreme contradiction exists between legal conclusions and factual findings.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného advokátem JUDr. J. S., proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 22. 2. 2002, sp. zn. 1 Nt 124/2001 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 9 To 159/2002, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í:
V záhlaví označeným usnesením zamítl Okresní soud Praha - západ návrh stěžovatele na obnovu řízení, skončeného pravomocným rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 13. 10. 2000, sp. zn. 1 T 55/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9.1. 2001, sp. zn. 10 To 577/2000.
V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud především uvedl, že v dané trestní věci uznal soud citovaným rozsudkem stěžovatele vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a trestným činem zpronevěry dle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal a krajský soud zmíněným usnesením jeho odvolání zamítl. Podle jeho názoru bylo řízení provedeno v souladu se zákonem a ani později nebyly zjištěny žádné skutečnosti či důkazy svědčící o opaku, tedy že by byl stěžovatel poškozen na svých Ústavou zaručených právech. Proto soud nepovažoval za nutné doplnit dokazování o stěžovatelem navrhované výslechy svědků. Okresní soud - po přezkoumání stěžovatelova návrhu - nezjistil žádný důvod povolení obnovy řízení. Pokud jde o novelu trestního zákona účinnou po 1. 1. 2002, pak ani po této novele nedošlo v právní kvalifikaci stěžovatelova jednání ke změně a ani ve spojení s novelou (konkrétně s § 89 odst. 11 trestního zákona) nebyly zjištěny žádné nové rozhodné skutečnosti.
Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení okresního soudu zamítl.
V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že soud I. stupně dostatečně přezkoumal předcházející řízení a náležitě se zabýval tím, zda vyšly najevo nové skutečnosti či důkazy, které by byly soudu dříve neznámé, jež by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele či o přiznaném nároku poškozených na náhradu škody. Podle názoru krajského soudu okresní soud řízení o povolení obnovy řízení provedl v souladu se zákonem a to i s ohledem na námitku stěžovatele ohledně složení senátu. Stěžovatel se prý totiž mylně domnívá, že složení senátu by mělo být shodné se složením senátu, který rozhodoval v nalézacím řízení; takovou podmínku však trestní řád nestanoví a proto soud I. stupně nepochybil ani v tomto směru. Co se týče námitky stěžovatele, že nalézací soud neprovedl všechny důkazy k objasnění otázky odpovědnosti za finanční prostředky poškozených - konkrétně důkazy účetními doklady provozovny - krajský soud uvádí, že nejde o důkazy dříve soudu neznámé. Již obhajoba stěžovatele byla totiž vedena tímto směrem a soudy obou stupňů se zabývaly otázkou, zda ty účetní doklady, které měly k dispozici jako důkazy, postačují pro rozhodnutí; nepovažovaly za potřebné - s ohledem na povahu trestné činnosti - zjišťovat blíže skutečnosti o hospodaření provozovny, protože by výsledky tohoto dokazování byly pro závěr o vině stěžovatele irelevantní. Závěrem krajský soud konstatuje, že zcela správně nevyhověl okresní soud návrhu stěžovatele na výslech osob působících v dané věci jako orgány činné v trestním řízení a na výslech předsedy Ústavního soudu. Podle jeho mínění se okresní soud dostatečně vypořádal i s námitkou související s novelo trestního zákona účinnou od 1. 1. 2002.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými usneseními byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu a na spravedlivý soudní proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále jeho základní právo zaručené čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny. Brojí konkrétně proti tomu, že senáty okresního i krajského soudu rozhodovaly v jiném složení než při původním rozhodování o rozsudku a o odvolání proti němu. Domnívá se, že zásada bezprostřednosti je vyjádřena požadavkem, aby soud rozhodl na základě důkazů před ním provedenými tj. "na základě bezprostředních dojmů z provedeného řízení". Protože senáty nebyly složeny shodně jako v předchozím rozhodování o rozsudku a o odvolání, nevypořádaly se prý s jeho návrhem tak, jak to vyžaduje stav trestního řízení.
Stěžovatel proto navrhl, aby byla napadená usnesení Okresního soudu Praha - západ a usnesení Krajského soudu v Praze zrušena.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Podle článku 83 Ústavy ČR je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud není třetí instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Zásahy Ústavního soudu v tomto směru by totiž značně překračovaly ústavní vymezení jeho funkcí. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález
III. ÚS 84/94
, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".].
Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel v podstatě napadá toliko hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, tzn. posuzování "nových" důkazů ve spojení s důkazy původními, jež mělo vliv na zamítnutí návrhu na obnovu řízení. Ústavní soud současně dovozuje - s ohledem na obsah předmětného spisu i na napadená usnesení - že ani v postupu obou obecných soudů ani v jejich právních závěrech nelze shledat extrémní rozpor ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu. Taková výjimečná situace v totiž souzené věci nenastala.
Námitka stěžovatele proti složení senátu rozhodujícího o návrhu na obnovu řízení - apelující na nutnost "bezprostředních dojmů" z předchozího řízení - není na místě. Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem a řízení o ní představuje řízení samostatné, jež má odstranit nedostatky ve skutkovém zjištění pravomocných rozhodnutí. I z toho důvodu není třeba trvat na tom, aby soud rozhodující ve věci obnovy řízení zasedal ve stejném složení jako soud, který rozhodoval v řízení původním. Tuto podmínku neukládá ani trestní řád, na který právem odkázal i krajský soud. Ani v tomto směru tedy nelze - z ústavněprávního hlediska - napadeným usnesením nic vytknout.
Za tohoto stavu je zcela zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, v souzené věci zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu