Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding property rights and a 1973 Canada-Czechoslovakia settlement agreement.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaints filed by four women against a Supreme Court ruling. The applicants argued that the Supreme Court erred in rejecting their claim for property restitution based on a 1973 agreement between Czechoslovakia and Canada. The court held that the agreement fully settled the financial claims, meaning the applicants' property rights were already satisfied and no further constitutional violation occurred.
Legislator-Regeste
KI-generiertArt. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod: When a state's financial claims against its citizens are fully settled by an international agreement, the right to property is considered satisfied and no further constitutional violation exists regarding the original claim.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Posouzení, zda Dohoda mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek ze dne 1
Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek J.G., H.V., J.K., M.M. a A.S., všech zastoupených JUDr. M.K., proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne
30. listopadu 2000, sp. zn. 28 Cdo 2705/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadly stěžovatelky rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. listopadu 2000 (28 Cdo 2705/2000-123) a tvrdily, že byla porušena jejich ústavně zaručená práva uvedená v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 2,
čl. 3 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rovněž čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod; porušení těchto ústavně zaručených práv spatřovaly stěžovatelky v tom, že Nejvyšší soud ČR zamítl jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 1999 (13 Co 177/99-92), jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. ledna 1999 (15 C 188/95-74), a jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelek na nahrazení vůle žalované MčP., k uzavření dohody o vydání nemovitosti, a to domu čp. 1065 se stavební parcelou č. 448
v k. ú. N., z důvodu nesprávného posouzení účinků Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Kanady ze dne 18. dubna 1973, o vypořádání finančních otázek. Stěžovatelky navrhly zrušení napadeného rozhodnutí a současně požadovaly náhradu nákladů řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. V této však ustálená judikatura Ústavního soudu v intencích čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod chrání pouze vlastnictví již nabyté, existující, a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 115/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 41, Praha 1995). Toto konstatování lze vztáhnout rovněž na čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ve věci tedy dojít nemohlo.
V podstatě z obdobných důvodů bylo odmítnout strohé vývody ústavní stížnosti, pokud se dotýkaly čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (pro úplnost lze uvést, že článek 1 se na odstavce nečlení), odhlédnuto od toho, že tyto články jsou především poukazem ústavního zákonodárce zákonodárci obyčejnému, aby ve své zákonodárné činnosti respektoval práva a svobody vyplývající z hlavy druhé až páté Listiny základních práv a svobod - muselo by se i zde jednat o porušení konkrétních práv a svobod.
Podstatou ústavní stížnosti bylo posouzení, zda Dohoda mezi vládou ČSSR a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek ze dne 18. dubna 1973, jež nabyla účinnosti dne 22. června 1973, vylučuje aplikaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Účelem tohoto zákona je zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, a to v řízení, jehož účelem je řádné posouzení naplnění podmínek
v zákoně výslovně stanovených. V souladu s uvedenou dohodou byla tehdejší československou vládou kanadské vládě vyplacena částka, mající za následek plné a konečné vypořádání kanadských nároků vzniklých vůči československému státu a jeho občanům (čl. I dohody). Rozdělení této částky bylo ve výlučné pravomoci kanadské vlády (čl. V dohody). Na základě takto vyplacené náhrady nelze pod aspekty ústavně zaručených práv a svobod nic namítat proti názoru Nejvyššího soudu ČR, vyjádřeného v odůvodnění jeho rozhodnutí, dle něhož o majetkové křivdě nelze uvažovat, pokud byl nárok stěžovatelek uspokojen jiným způsobem, a to především z toho důvodu, že tím došlo k naplnění účelu zák. č. 87/1991 Sb., jak je shora vyložen. Aplikací této dohody nebylo proto zasaženo meritum věci v intencích naplnění podmínek dle již dříve zmíněného zákona.
Ve věci nebylo tedy shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod, a to ze shora vyložených důvodů; návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR byl tedy posouzen jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], a jako takový odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 26. dubna 2001