Constitutional court partially allows tax appeal by annulling lower court ruling due to procedural unfairness in witness examination.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court partially allowed the constitutional complaint by annulling the regional court's dismissal of the taxpayer's appeal. The taxpayer argued that the tax authority failed to properly examine witnesses, violating his right to a fair trial. The court ruled that while the case did not involve a formal tax audit, the taxpayer still possessed a statutory right to participate in oral proceedings, which was infringed by the tax authority's failure to summon witnesses.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 7 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.; § 12 zákona č. 337/1991 Sb.; The tax authority must ensure the taxpayer's right to participate in oral proceedings is respected even outside formal audits, and failure to summon witnesses constitutes a procedural defect warranting annulment.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
K přezkoumávání rozhodnutí finančních (daňových) orgánů ve správním soudnictví - práva daňového subjektu
Ústavní soud
rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní
stížnosti V. J., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 20. 11. 1998, sp. zn. 30 Ca 69/98, ve spojení
s rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 19.
2. 1998, čj. 3168a/150/97-Hä (ve spojení s Rozhodnutím o odvolání
č. R 358/96 vydaným pod čj. 0822/913/96-01/07Mj. ze dne 29. 2.
1996 Finančním úřadem v Náchodě včetně Zprávy o výsledku kontroly
projednané dne 2. 11. 1995), čj. 3168b/150/97 (ve spojení
s Rozhodnutím o odvolání č. R 361/96 vydaným pod čj.
0827/913/96-01/07Mj. ze dne 29. 2. 1996 Finančním úřadem
v Náchodě, včetně Zprávy o výsledku kontroly projednané dne 2.
11. 1995), čj. 3168e/150/97 (ve spojení s rozhodnutím č. 205/96
vydaným pod č.j. 0393/913/96-01/07/Mj ze dne 30. 1. 1996 Finančním
úřadem v Náchodě, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 1998,
sp. zn. 30 Ca 69/98, pokud jím byla zamítnuta žaloba stěžovatele
V. J. proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Hradci
Králové ze dne 19. února 1998, č.j. 3168a/150/97-Hä, se zrušuje.
II. Co do zbytku se ústavní stížnost V. J. zamítá.
III. Ústavní stížnost stěžovatelky M. J. se zamítá.
Odůvodnění
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 11.
1998, sp. zn. 30 Ca 69/98, zamítl žaloby V. J. a M. J.
(stěžovatelů) proti rozhodnutím žalovaného Finančního ředitelství
v Hradci Králové ze dne 19. 2. 1998, č.j. 3168a/150/97-Hä, č.j.
3168b/150/97, a č.j. 3168e/150/97.
V souzené věci se žalobce V. J. domáhal u soudu přezkoumání
zákonnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové
(dále jen "FŘ") ze dne 19. 2. 1998, č.j. 3168a/150/97-Hä, kterým
FŘ zamítlo jeho odvolání do rozhodnutí Finančního úřadu v Náchodě
(dále jen "FÚ") ze dne 29. 2. 1996, č. R 358/96. FÚ však tímto
rozhodnutím částečně vyhověl odvolání žalobce V. J. a snížil mu
daň z příjmu fyzických osob za rok 1993, kterou mu vyměřil
dodatečným platebním výměrem ze dne 7. 11. 1995, č. 1774/95, na
částku 79.232,- Kč. FÚ uvedl, že dodatečně doměřená daňová
povinnost vznikla na základě chybného hodnocení důkazů žalobcem V.
J. a následně nesprávného vyloučení části výdajů ve výši
308.805,- Kč. Podle tvrzení žalobce V. J. FŘ nevzalo v úvahu jeho
námitky týkající se vad a ceny nakoupeného materiálu, vyslechlo
sice navržené svědky, ale z jejich výpovědi si vybralo pouze
skutečnosti, které doměřenou daň odůvodňují a zcela opomenulo ta
tvrzení svědků, z nichž vyplývalo, že značné množství nekvalitních
látek bylo jako kvalitní pouze označeno. Žalobci V. J. prý bylo
znemožněno klást otázky, a to stejně jako v řízení, jehož
výsledkem bylo zrušující rozhodnutí Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 11. 7. 1997, sp. zn. 30 Ca 195/96. Žalobce V. J.
dále namítal, že mu bylo v průběhu daňové kontroly svévolně
odepřeno právo předkládat důkazní prostředky podle ustanovení §
16 odst. 4 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č.
337/1992 Sb."). Protože se FŘ neřídilo ustanovením § 2, § 16 a §
31 zákona č.337/1992 Sb. a nezjistilo úplně všechny skutečnosti
rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti žalobce, navrhl
V. J. zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému FŘ
k dalšímu řízení.
Ze stejného důvodu se domáhala přezkoumání zákonnosti
rozhodnutí žalovaného také druhá žalobkyně M. J-ová, která za
nezákonné pokládala rozhodnutí FŘ ze dne 19. 2. 1998, č.j.
3168b/150/97, jímž bylo zamítnuto její odvolání do rozhodnutí FÚ
ze dne 29. 2. 1996, č. R 361/96. Citovaným rozhodnutím FÚ bylo
částečně vyhověno jejímu odvolání a dodatečně doměřená daň
z příjmu fyzických osob za rok 1993 byla snížena na 12.520,- Kč.
Žalobce V. J. napadl žalobou také další rozhodnutí FŘ ze dne
19. 2. 1998, č.j. 3168e/150/97, kterým bylo zamítnuto jeho
odvolání do rozhodnutí FÚ ze dne 30. 1. 1996, č. 205/96, o uložení
pokuty ve výši 50.000,- Kč. Žalobce V. J. se domníval, že FŘ bylo
vedeno snahou stanovit mu nepřiměřeně vysokou sankci, neboť dle
žalobcova názoru lze (s odvoláním na § 15 zákona č. 563/1991 Sb.)
dovodit, že do knih pohledávek a závazků se zapisují pouze
pohledávky a závazky související s podnikáním. Navíc poukázal na
běžnou praxi, že v případě pohybů peněz v hotovosti není nákup ani
prodej zaznamenáván do knih pohledávek a závazků. Žalobce V. J. se
proto tímto postupem FŘ cítil být zkrácen na svých právech
a žádal, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil.
Krajský soud v souzené věci nejprve v souladu s ustanovením
§ 112 odst. 1 o.s.ř. spojil ke společnému řízení věci, které byly
u něj zahájeny a vedeny pod sp. zn. 30 Ca 69/98 (ve věci žaloby
proti rozhodnutí FŘ ze dne 19.2. 1998, č.j. 3168a/150/97-Hä), sp.
zn. 30 Ca 70/98 (ve věci žaloby proti rozhodnutí FŘ ze dne 19. 2.
1998, č.j. 3168b/150/97) a pod sp. zn. 30 Ca 71/98 (ve věci
žaloby proti rozhodnutí FŘ v Hradci Králové ze dne 19. 2. 1998,
č.j. 3168e/150/97). Krajský soud nadále tyto věci vede pod výše
uvedenou sp. zn. 30 Ca 69/98.
Krajský soud v Hradci Králové v napadeném rozsudku v prvé
řadě uvedl, že v souzené věci již jednou (pod sp. zn. 30 Ca
195/96) rozhodl. Napadená rozhodnutí finančních orgánů krajský
soud z důvodu neúplného skutkového zjištění a nepřesvědčivého
hodnocení provedených důkazů zrušil a uložil žalovanému odstranění
vad a nekonkrétních obsahů písemných prohlášení pracovníků C.,
a.s., Hronov a následné zhodnocení všech provedených důkazů. Věc
byla proto žalovanému vrácena k dalšímu řízení, v jehož průběhu
- podle názoru Krajského soudu v Hradci Králové - FŘ doplnění
dokazování a jeho hodnocení provedl. Žalovaný (FŘ) žalobci
(stěžovateli) oznámil, že výslechy svědků budou provedeny dne
3. 11. a 21. 11. 1997. Žalobce se však dne 3. 11. 1997 jednání
nezúčastnil a omluvili se také dva ze svědků P. B. aj. J-ová,
kteří se k sepsání svědecké výpovědi dostavili dne 5. 11. 1997.
Žalobce se zúčastnil jednání dne 21. 11. 1997, tedy po té, co byli
vyslechnuti tito svědci.
V uvedené souvislosti - uvádí krajský soud - prý žalobce
namítal, že bylo porušeno ustanovení § 16 odst. 4 písm. a) zákona
č. 337/1992 Sb., neboť mu bylo znemožněno klást některým svědkům
(P. B. a J. J.) otázky. Proto Krajský soud
v Hradci Králové s ohledem na ustanovení § 250i odst. 3 o.s.ř.
zkoumal, zda žalovaný (tj. FŘ) porušil při obstarávání důkazů
zákon č. 337/1992 Sb., případně zda by toto porušení mohlo mít
vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. V odůvodnění napadeného
rozsudku ze dne 20. 11. 1998, sp. zn. 30 Ca 69/98, uvedl, že
"oprávnění daňového subjektu klást svědkům a znalcům otázky při
ústním jednání a místním šetření je upraveno v ust. § 16 zákona
o správě daní, vztahuje se tedy především k průběhu daňové
kontroly. Ta však byla ukončena vydáním kontrolní zprávy ještě
před zahájením vyměřovacího řízení. Svědci byli slyšeni v řízení
odvolacím, žalobce byl na konání těchto jednání předem upozorněn.
V den, kdy bylo jednání nařízeno, se nedostavil". Krajský soud
dále poukázal na to, že z daňového spisu není patrno, zda žalobce
projevil dne 21. 11. (tj. když byl přítomen výslechu dalších
svědků) zájem seznámit se s obsahem svědeckých výpovědí (rozuměj
dříve slyšených svědků) a žalovaného nikdy neupozornil, že chce
výslechy některých svědků doplnit. Z výpovědi svědkyně J. J.
krajský soud navíc dovodil, že i kdyby tato svědkyně kladně
odpověděla na dotaz žalobce V. J. ve znění uvedeném v žalobě
(totiž, že deklarovaná kvalita tkaniny expedované ze skladu
hotových výrobků byla někdy opisována beze změny z deklarace
tkaniny v jejím režném stavu, vypisovaném při expedici ze skladu
režných výrobků), toto svědectví by nepotvrdilo, že se tak stalo
právě v případě dodávky pro žalobce. To vyplývá z celého obsahu
její výpovědi, když zcela jednoznačně uvedla, že neví nic bližšího
o tom, jaké konkrétní zboží bylo žalobci dodáno.
Pokud žalobce namítal, že mu bylo znemožněno předkládat
v průběhu daňové kontroly důkazy ve smyslu ustanovení § 14 odst.
4 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., Krajský soud v Hradci Králové
poukázal na to, že "pokud se tak v průběhu daňové kontroly
skutečně stalo, shledal to soud jako důvod pro zrušení rozhodnutí
žalovaného v rozsudku ze dne 11. července 1997, čj. 30 Ca
195/96-20". Žalobci tak byla dána možnost, aby od zrušení
předchozích rozhodnutí žalovaného (tj. FŘ) až do jeho nového
rozhodnutí předkládal kdykoliv návrhy, jež by přispěly k objasnění
věci, případně potvrdily žalobcovy námitky. Ten ostatně věděl, na
kdy jsou nařízeny výslechy svědků a od jejich skončení až do
vydání žalobou napadeného rozhodnutí, tj. od 21. 11. 1997 do 19.
2. 1998 nepředložil soudu žádný návrh na provedení dalších důkazů.
Ve správním spisu o tom není založen žádný důkaz a žalobce to
v žalobě ani netvrdil.
I když žalobce prohlašoval, že dodávky zboží od firmy C.,
a.s., Hronov byly horší a podřadnější kvality, Krajský soud
v Hradci Králové - i po provedených výsleších žalobcem navržených
svědků - dovodil, že žalobce (který jako daňový subjekt prokazuje
ve smyslu § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. všechny skutečnosti,
jež je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo
k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení
vyzván) neunesl důkazní břemeno, pokud tvrdil, že zboží mělo jinou
kvalitu než kvalitu deklarovanou na fakturách a připojených
konsignacích. Pokud jde o žalobcem namítaný způsob propočtu
výtěžnosti materiálu, krajský soud uvedl, že žalobcův postup nelze
kvalifikovat jinak než jako námitky opřené o vlastní úvahy
a nikoliv jako podložený důkaz o odlišné výtěžnosti.
Proto Krajský soud v Hradci Králové jak žalobu žalobce V. J.,
tak (ze stejného důvodu) i žalobu žalobkyně M. J., podle §
250j odst. 1 o.s.ř. zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové, nevyhověl žalobě V. J. ani
v případě jím napadeného rozhodnutí FŘ ze dne 19. 2. 1998, č.j.
3168e/150/97, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání do rozhodnutí FÚ
ze dne 30. 1. 1996, č. 205/96, o uložení pokuty ve výši 50.000,-
Kč. Dospěl totiž k závěru, že žalobce byl podle ustanovení § 1
zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví (dále jen "zákon č. 563/1991
Sb."), povinen účtovat o stavu a pohybu majetku a příjmech
a výdajích, jakož i dle ustanovení § 15 tohoto zákona vést peněžní
deník (v němž se měly objevit všechny pohyby peněžních
prostředků), knihu pohledávek a závazků a pomocné knihy
o ostatních složkách majetku. Z provedených důkazů je nepochybné
(a žalobce to ani nepopírá), že kromě faktury č. 1004151 neměl ve
svém účetnictví žádný záznam o nákladech vynaložených na úhradu
zboží fakturovaného ostatními fakturami (č. 1003711, 19761
a 100777). V průběhu řízení před krajským soudem bylo dále
prokázáno, že žalobce - oproti svému původními tvrzení
- neprováděl převod ze svého účtu, ale složil hotovost na účet
dodavatelské firmy u České spořitelny v Červeném Kostelci. Tento
nedostatek, stejně jako skutečnost, že nakoupené zboží nevedl ve
skladové evidenci a nevedl evidenci o znehodnoceném zboží, soud
kvalifikoval jako porušení ustanovení §§ 15 a 7 citovaného zákona
a v souladu s ustanovením § 37 odst. 1 tohoto zákona považoval
uložení výše zmíněné pokuty a její zdůvodnění za dostatečné.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové napadli
stěžovatelé ústavní stížností, v níž tvrdili, že porušuje jejich
základní práva, která jsou zaručena čl. 1, 2 a 4 a čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Stěžovatelé především trvají na tom, že postup FÚ byl
v přímém rozporu jednak s ustanovením § 2 odst. 7 písm. c) zákona
č. 337/1992 Sb., podle kterého "se při uplatňování daňových zákonů
bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné
skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně", jednak
s ustanovením § 16 odst. 4 písm. c) citovaného zákona, podle něhož
daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, má ve vztahu
k pracovníku správce daně právo předkládat v průběhu kontroly
důkazní prostředky, případně navrhovat důkazní prostředky, které
on sám nemá k dispozici.
Stěžovatelé dále poukázali na to, že v souzené věci již
jednou krajský soud rozhodnutí FŘ - z důvodu neúplného skutkového
zjištění a nepřesvědčivého hodnocení provedených důkazů - zrušil
a věc FŘ vrátil k dalšímu řízení. Tvrdili, že FÚ sice stěžovateli
V. J. oznámil, "kdy bude proveden výslech svědků, ale ti se
omluvili a je nepopiratelným faktem, že tím, že jejich výslechu
nebyli stěžovatelé přítomni, bylo jim odepřeno právo stanovené
ustanovením § 16 odst. 4 písm. e) zákona č. 337/1992 Sb., klást
svědkům otázky, které se podle odůvodnění Krajského soudu v Hradci
Králové vztahuje především k průběhu daňové kontroly".
Stěžovatel V. J. protiústavnost napadeného rozhodnutí
spatřuje dále v tom, že požadavek na předložení záznamů o evidenci
nakoupeného zboží a o evidenci znehodnoceného zboží - za situace,
kdy krajský soud nezkoumal skutečnost, zda finanční úřad (jako
správce daně) uložil stěžovateli povinnost vést takové záznamy
- jde nad rámec zákona č. 563/1991 Sb. a je tedy v rozporu
s ustanovením čl. 2 Listiny. Stěžovatel se domnívá, že vést
záznamní povinnost může uložit finanční úřad pouze rozhodnutím,
proti němuž se nelze v souladu s ustanovením § 39 zákona č.
337/1992 Sb. samostatně odvolat.
Stěžovatel V. J. v ústavní stížnosti rovněž poukázal na to,
"že si při účtování účetních případů počínal v souladu se zákonem,
pokud ve své účetní evidenci neúčtoval doklady na cizí jméno,
neboť se nejednalo o stav a pohyb majetku, opakovaně apeluje na
skutečnost, že v souladu se zákonem je i takový postup, kdy
nakoupený materiál je účtován do výdajů a na konci roku je
prováděna inventura, která po celé daňové řízení" na něm nebyla
požadována. Stěžovatel V. J. se dále domnívá, že územním finančním
orgánům nebyla zákonem, a to ani zákonem č. 531/1990 Sb.,
o územních finančních orgánech, svěřena pravomoc ukládat pokutu
podle § 37 zákona č. 563/1991 Sb. Rozhodnutí finančního orgánu
o uložení takové pokuty je proto podle jeho názoru nulitním
správním aktem.
Oba stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud přijal nález,
v němž vysloví, že "rozhodnutím bylo porušeno právo na soudní
ochranu zaručené v článku 36 odstavec 1 Listiny základních práv
a svobod a právo zaručené v článku 2 odst. 2 a odstavec 3 Listiny
základních práv a svobod. Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 20. listopadu 1998, č.j. 30 Ca 69/98, ve spojení
s rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové, čj.
3168a/150/97-Hä (ve spojení s Rozhodnutím o odvolání č. R 358/96
vydaným pod čj. 0822/913/96-01/07/Mj. ze dne 29. 2. 1996 Finančním
úřadem v Náchodě včetně Zprávy o výsledku kontroly projednané dne
2. 11. 1995), čj. 3168b/150/97 (ve spojení s Rozhodnutím
o odvolání č. R 361/96 vydaným pod čj. 0827/913/96-01/07/Mj. ze
dne 29. 2. 1996 Finančním úřadem v Náchodě, včetně Zprávy
o výsledku kontroly projednané dne 2. 11. 1995), čj. 3168e/150/97
(ve spojení s rozhodnutím č. 205/96 vydaným pod č.j.
0393/913/96-01/07/Mj ze dne 30. 1. 1996 Finančním úřadem
v Náchodě) se zrušují.
Stěžovatelé prohlásili, že souhlasí s upuštěním o ústního
jednání před Ústavním soudem.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje
všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání
a rozhodnutí ve věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský
soud v Hradci Králové, vedlejší účastník - Finanční ředitelství
v Hradci Králové a dále Finanční úřad v Náchodě.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření vyjádřil
přesvědčení, že napadeným rozsudkem neporušil práva stěžovatelů
zaručená jim v ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 1, čl. 2 odst. 2
a 3 a čl. 4 Listiny. Konstatoval, že jejich žaloby, jimiž se
domáhali přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy, přijal,
nařídil ve věci veřejné jednání, které proběhlo za účasti
stěžovatelů i jejich právní zástupkyně a než rozhodl, umožnil jim
k věci se vyjádřit. Tím respektoval jejich procesní práva i jejich
právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Krajský soud dále poukázal na
to, že námitky uvedené v ústavní stížnosti se shodují s těmi,
které stěžovatelé uplatnili ve správních žalobách a s nimiž se
krajský soud v napadeném rozhodnutí vypořádal. Z toho důvodu
v plném rozsahu odkázal na odůvodnění citovaného rozsudku. Proto
Krajský soud v Hradci Králové pokládá ústavní stížnost za
nedůvodnou a prohlašuje, že na ústním jednání před Ústavním soudem
netrvá.
Finanční ředitelství v Hradci Králové ve svém vyjádření
odkázalo na odůvodnění rozhodnutí čj. FŘ 3168a/150/97/Hä, FŘ
3168b/150/97, a FŘ 3168e/150/97. Současně sdělilo, že na ústním
jednání před Ústavním soudem netrvá.
Finanční úřad v Hradci Králové se k ústavní stížnosti
nevyjádřil.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelé namítají, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu
v Hradci Králové bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu
zaručené v čl. 36 odstavec 1 a další základní práva zakotvená
v čl. 1, čl. 2 odstavec 2 a odstavec 3 a v čl. 4 Listiny.
Pokud jde vlastní hodnocení důkazů, vychází Ústavní soud, který
není součástí soustavy obecných soudů, zejména z principu volného
hodnocení důkazů obecným soudem (§ 132 o.s.ř.). Poukazuje na svoji
ustálenou judikaturu (srov.
I. ÚS 143/96
In: Ústavní soud České
republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6. Vydání 1. Praha,
C.H. Beck 1997, str. 69), podle níž není Ústavní soud zpravidla
oprávněn hodnotit hodnocení důkazů, které provedly soudy obecné,
a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval
(srov. I. též ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka
nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997,
str. 173).
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti
obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na
sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich
činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s ústavními
předpisy, v daném případě zejména s obsahem hlavy páté Listiny (I.
ÚS 230/96 In: Tamtéž; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud
České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1.
Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat
správnosti hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud
zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní
principy (srov. např.
I. ÚS 32/95
In: Ústavní soud České
republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha,
C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat
se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného
soudu (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny).
Z těchto principů vychází Ústavní soud i při posuzování této
konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítají porušení svého
práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto
článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli
v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva
u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl
jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal
v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.
I. ÚS 2/93
In:
Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek
1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však
zjištěno nebylo a stěžovatelé to ostatně ani netvrdí. Podle obsahu
správních spisů a soudního spisu stěžovatelům nebylo nijak
bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva (u Krajského soudu
v Hradci Králové) domáhali, a proto není důvodu se domnívat, že by
nebyl dodržen "stanovený postup" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud stěžovatelé trvají na tom, že postup FÚ byl v přímém
rozporu s ustanovením § 2 odst. 7 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb.,
podle kterého "se při uplatňování daňových zákonů bere v úvahu
vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné
pro stanovení či vybrání daně", Ústavní soud jednak (pro přesnost)
připomíná, že ustanovení § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.
písmeno c) neobsahuje, jednak se domnívá, že není zřetelné,
o jakou výtku se v ústavní stížnosti jedná a co vlastně mají
stěžovatelé na mysli. Obdobný názor zastává Ústavní soud ve vztahu
ke stěžovateli tvrzenému rozporu napadeného rozsudku s ustanovením
§ 16 odst. 4 písm. c) citovaného zákona ("předkládat v průběhu
kontroly důkazní prostředky, případně navrhovat důkazní
prostředky, které on sám nemá k dispozici"), neboť stěžovatelé
neuvádějí, v čem finanční orgány uvedené ustanovení porušily.
Stěžovatelé mohli kdykoliv v období od 2. 1. 1997 do 19. 2. 1998
(tj. v souzené věci v období po zrušujícím rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 11. 7. 1997, sp. zn. 30 Ca 195/96)
předkládat návrhy na doplnění dokazování. V obou případech Ústavní
soud usuzuje, že uvedené námitky stěžovatelů jsou irelevantní.
Pokud stěžovatel V. J. spatřuje protiústavnost napadeného
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové v tom, že požadavek
správce daně (FÚ) na předložení záznamů o evidenci nakoupeného
zboží a o evidenci znehodnoceného zboží (což se konkrétně
projevilo v jeho tvrzení, že zboží mělo jinou kvalitu než kvalitu
deklarovanou na fakturách a připojených konsignacích) jde nad
rámec zákona, a je tedy v rozporu s ustanovením čl. 2 Listiny,
nelze tuto námitku dle názoru Ústavního soudu akceptovat. Vedení
evidence náleží do záznamní povinnosti upravené v ustanovení § 39
odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. a podrobněji je upravují ustanovení
§ 1 odst. 1, § 7 a § 15 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb.,
o účetnictví; údaje o (nakonec znehodnoceném) zboží se týkají
úplnosti, průkaznosti a správnosti vedení účetnictví účetními
jednotkami (srov. ustanovení § 7 citovaného zákona). Ústavní soud
v této souvislosti dovozuje, že tato námitka byla již uplatněna ve
správní žalobě a krajský soud se s ní v odůvodnění napadeného
rozhodnutí řádně vypořádal (str. 3 dole, str. 4 shora napadeného
rozsudku). V této souvislosti nelze přehlédnout, že bylo
povinností stěžovatele V. J. vést úplnou účetní evidenci v souladu
s ustanovením § 7 a § 15 odst. 1 písm. b) cit. zákona (kniha
pohledávek a závazků). Ve všech těchto případech se jedná
o posouzení otázky týkající se běžného zákona, což úkolem
Ústavního soudu není. Z hlediska ústavního tedy Ústavní soud nemá
důvod, aby se v tomto směru od názoru krajského soudu odchyloval.
Právě tak se Ústavní soud domnívá, že výklad FŘ a Krajského soudu
v Hradci Králové, který se týká uložení pokuty Finančním úřadem
v Náchodě, je z ústavního hlediska přijatelný, neboť orgánům
příslušným podle zvláštních předpisů - jejichž soustavu podle
ustanovení § 2 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních
orgánech, tvoří finanční úřady a finanční ředitelství - byla
ustanovením § 37 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb. pravomoc
k ukládání pokut svěřena.
Ústavní soud se konečně zabýval tvrzením stěžovatele V. J., že mu
bylo odepřeno právo upravené v ustanovení § 16 odst. 4 písm. e)
zákona č. 337/1992 Sb., tj. právo klást svědkům a znalcům otázky
při ústním jednání a místním šetření. V tomto směru Krajský soud
v Hradci Králové v napadeném rozsudku dovodil, že se toto právo
daňového subjektu vztahuje především k průběhu daňové kontroly,
jež byla v souzené věci ukončena před zahájením vyměřovacího
řízení. (Jednalo se o řízení ukončené rozhodnutím Finančního
ředitelství v Hradci Králové ze dne 19. 2. 1998, sp. zn.
3168a150/97-Hä.)
Ústavní soud z obsahu správního spisu (sp. zn. 3168a/150/97-Ha)
a soudního spisu (sp. zn. 30 Ca 69/98) zjistil, že stěžovateli
bylo oznámením FÚ ze dne 13. 10. 1997 (doručeném mu dne 14. 10.
1997) sděleno, že s odvoláním na ustanovení § 16 odst. 4 písm. e)
zákona č. 337/1992 Sb. byli vyzváni svědci (mimo jiné B.
a J-ová), aby se dne 3. 11. 1997 dostavili k FÚ ke svědecké
výpovědi, v souvislosti s daňovou kontrolou stěžovatele V. J.;
k tomuto řízení se však (stejně jako tři z pozvaných svědků
- J-ová, B.t, H.) stěžovatel V. J. nedostavil. K následnému
výslechu svědků P. B. a J. J. dne 5. 11. 1997 (ohledně něhož se
však stěžovateli V. J. oznámení telefonickou cestou doručit
nepodařilo) se stěžovatel V. J. nedostavil a zúčastnil se až
výslechu svědka P. H. dne 21. 11. 1997, k němuž byl pozván
předvoláním ze dne 17. 11. 1997 (doručeným dne 18. 11. 1997).
Ústavní soud se na základě uvedených zjištění domnívá, že
v souzené věci - v souhlasu s názorem Krajského soudu v Hradci
Králové - již nejde o případ, kdy je u daňového subjektu prováděna
daňová kontrola podle ustanovení § 16 odst. 4 písm. e) zákona č.
337/1992 Sb. To však podle názoru Ústavního soudu nic nemění na
tom, že daňový subjekt (stěžovatel V. J.) měl právo zúčastnit se
v rámci daňového řízení ústního jednání vůbec, byť již nešlo
o vlastní daňovou kontrolu; zde se lze dovolat ustanovení § 7
odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., podle něhož se daňového řízení
vedeného správcem daně zúčastňují mimo jiné daňové subjekty
a o příslušném ústním jednání v daňovém řízení sepíše správce daně
v souladu s ustanovením § 12 zákona č. 337/1991 Sb. protokol,
jehož náležitosti jsou uvedeny v následujících odstavcích § 12
citovaného zákona.
Ústavní soud konstatuje, že za situace, kdy správce daně
(FÚ) věrohodným způsobem (písemně) nepředvolal stěžovatele V. J.
k výslechu svědků P. B. a J. J-ové - a stěžovatel se proto
k výslechu nedostavil - porušil tím (roz. správce daně) v daňovém
řízení ve vztahu ke stěžovateli V. J. jeho právo, které citovaný
daňový zákon stanoví. Proto Ústavní soud s odkazem na ustanovení
§ 250i odst. 3 o.s.ř. (v tehdy platném znění) usuzuje, že k této
vadě řízení před správním orgánem - která zřejmě mohla mít vliv na
zákonnost napadeného rozhodnutí a vedla ke zkrácení stěžovatelova
práva před správním úřadem - měl v rámci přezkoumání rozhodnutí
příslušného Finančního ředitelství Krajský soud v Hradci Králové
přihlédnout a toto rozhodnutí zrušit (§ 250j odst. 2 o.s.ř.).
Stěží lze zde totiž bezpečně dovozovat, jak by svědci B. a J-ová
skutečně před správním orgánem za přítomnosti stěžovatele k jeho
dotazům vypovídali a jak by jejich výpověď zjištění skutkového
stavu ovlivnila. K tomuto závěru Ústavní soud vede i trend
legislativy, který v podstatě směřuje k takové úpravě správního
soudnictví, jež bude při přezkoumávání rozhodnutí orgánů veřejné
správy zajišťovat jurisdikci plnou.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 1998, sp. zn. 30
Ca 69/98, pokud jím byla zamítnuta žaloba žalobce V. J. proti
rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Hradci Králové ze
dne 19. 2. 1998, sp. zn. 3168a150/97-Hä, bylo porušeno právo
stěžovatele V. J. na spravedlivý proces vyplývající především
z čl. 36 odst. 2 Listiny. Není rozhodné, že stěžovatel porušení
právě tohoto ustanovení výslovně nevytkl.
V tomto rozsahu tedy Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
Pokud jde o napadená rozhodnutí finančních orgánů, Ústavní
soud je nezrušil, čímž ponechává Krajskému soudu v Hradci Králové
prostor k novému posouzení jednotlivých správních žalob
a k rozhodnutí o nich.
Co do zbytku byla ústavní stížnost V. J. zamítnuta, neboť
jiné porušení jeho základních práv a svobod zjištěno nebylo.
Pokud jde o stěžovatelku M. J., Ústavní soud její
stížnost zamítl, neboť porušení jejich základních práv a svobod
rovněž nezjistil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. srpna 2001