Constitutional Court dismisses appeal against lower court stopping restitution case due to failure to instruct parties on correct defendant designation.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by N. V. and K. S. against the Prague City Court's decision to halt proceedings in a restitution case. The plaintiffs argued that the lower courts violated their constitutional right to court protection by stopping the case without addressing the instruction duty regarding the precise identification of the defendant. The Court ruled that while the lower courts fulfilled their procedural instruction duty, they erred by halting the case when the plaintiffs had already clarified the defendant's identity, thereby infringing on the plaintiffs' right to court protection under Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 o. s. ř.; § 5 o. s. ř.; Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms: Courts must instruct parties on necessary procedural steps to ensure the case can be heard, and halting proceedings when such steps are not strictly required violates the right to court protection.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Poučovací povinnost soudu se zřetelem ke skutečnosti, že v dané věci byl uplatněn restituční nárok
Ústavní soud
rozhodl dne 11. srpna 1998 v senátě ve věci
ústavní stížnosti 1) N. V., 2) K. S., obou zastoupených advokátem
AK, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1998,
čj. 13 Co 592/97-55, za účasti Městského soudu v Praze, jako
účastníka řízení, a vedlejších účastníků 1) Bytového podniku
Prahy 1, s. p. v likvidaci, 2) Městské části Praha 1, za souhlasu
účastníků bez ústního jednání,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1998, čj. 13
Co 592/97-55, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
usnesení Městského soudu v Praze, potvrzujícímu usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 6. 1997, čj. 15
C 178/95-40, o zastavení řízení, stěžovatelky tvrdí, že napadené
rozhodnutí vůbec nebéře v úvahu již konstantní judikaturu
Ústavního soudu týkající se poučovací povinnosti obecných soudů
stran označení žalovaného v restitučních záležitostech, stejně
jako ani to, že stěžovatelky učinily v tomto směru vše, co bylo
v jejich možnostech, neboť podáním ze dne 26. 5. 1997 upřesnily
v souladu s běžnou soudní praxí návrh tak, že povinnost vydat
restituované nemovitosti má být uložena obci Hlavní město Praha
nebo Bytovému podniku Prahy 1, s. p. v likvidaci, nebo městské
části Praha 1, a to podle výsledků dokazování v průběhu soudního
řízení. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že pravomocným usnesením
Městského soudu v Praze bylo zasaženo do jejich ústavně
zaručených práv, a to, mimo jiné, do práva zakotveného v článku
36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),
a domáhají se proto jeho zrušení.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 25. 6. 1998
uvedl, že k odstranění nedostatků byly stěžovatelky vyzvány
způsobem stanoveným v § 43 odst. 1 o. s. ř. s poučením
o následcích podle § 43 odst. 2 o. s. ř., této výzvě však nejen
nevyhověly, ale v podstatě ji odmítly, takže vzhledem
k neurčitosti jejich žalobního návrhu nezbylo, než pro nemožnost
projednání a rozhodnutí o věci řízení zastavit. Poučovací
povinnost, týkající se procesních práv stěžovatelek byla soudem
podle § 5 o. s. ř. splněna, nelze však na soudu požadovat, aby
stěžovatelky poučoval o jejich právech vyplývajících z hmotného
práva. Z uvedených důvodů Městský soud v Praze považuje ústavní
stížnost za neopodstatněnou a navrhuje její zamítnutí. Vedlejší
účastník obec Hlavní město Praha se postavení vedlejšího
účastníka výslovně vzdal.
Vedlejší účastníci Bytový podnik Praha 1, s. p. v likvidaci,
a Městská část Praha 1 se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti
nevyjádřili.
Z obsahu spisu 15 C 178/95 Obvodního soudu pro Prahu 1
Ústavní soud zjistil, že stěžovatelky podáním došlým tomuto soudu
dne 30. 10. 1995 uplatnily restituční nárok podle zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších
předpisů, a to vůči žalovanému, označenému jako obec Hlavní město
Praha - městská část Praha 1, zastoupená Obecním úřadem Praha 1.
Dalším podáním ze dne 30. 10. 1995 stěžovatelky navrhly
přistoupení dalšího účastníka na straně žalovaného, a to Bytového
podniku Prahy 1, st. p. v likvidaci, o kterémžto návrhu Obvodní
soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 17. 7. 1996, čj. 15
C 178/95-16, rozhodl tak, že toto přistoupení připustil. Na
podkladě výzvy Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 5. 1997
upřesnily stěžovatelky označení žalovaných a navrhly v tomto
směru změnu žaloby tak, že žalovaným je obec Hlavní město Praha
(nebo Bytový podnik Prahy 1, s. p. v likvidaci, nebo Městská část
Praha 1). Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 30. 6. 1997,
čj. 15 C 178/95-40, řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř.
zastavil, neboť podle jeho názoru stěžovatelky nesplnily výzvu ze
dne 5. 5. 1997 ve směru přesného označení žalovaného subjektu.
K odvolání stěžovatelek rozhodl Městský soud v Praze napadeným
usnesením tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil.
V důvodech svého rozhodnutí uvedl městský soud, že se ztotožňuje
se závěry soudu prvého stupně, neboť ani výkladem nelze dospět
k závěru, kterého z žalovaných stěžovatelky považují za pasivně
legitimovaného.
Podle již konstantní judikatury Ústavního soudu (např. IV.
ÚS 41/95,
II. ÚS 40/95
,
III. ÚS 74/94
,
I. ÚS 70/96
) z hlediska
ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. má mít návrh na zahájení řízení
(žaloba) takové náležitosti, aby mohl být podkladem pro
projednání věci samé, nicméně nepřesné označení žalovaného lze
odstranit (§ 104 o. s. ř.) a soud je povinen o tom žalobce ve
smyslu ustanovení § 5 o. s. ř. poučit. , a to tím spíše, jde-li
o restituční nárok, tedy nárok svou povahou mimořádný, a to do té
míry, že to odůvodňuje i mimořádný postup soudů, co se týče
poučení účastníků i jejich právních zástupců. Také zákon č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jehož aplikace se
stěžovatelky dovolávají, je zákonem restitučním, tedy zákonem,
kterým se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit
následky spáchaných majetkových i jiných křivd v tzv. době
nesvobody, a proto stát a jeho orgány jsou povinny postupovat
v takovém řízení v souladu s účelem uvedeného zákona.
V projednávané věci navíc stěžovatelky finálně označily
žalovaného jako obec Hlavní město Praha, zatímco další žalované
uvedly v závorce pouze alternativně. Podle názoru Ústavního soudu
nebyl tedy v projednávané věci dán důvod k postupu podle
ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. a jestliže obecné soudy přesto
řízení zastavily, porušily tím ústavně zaručené právo
stěžovatelek na soudní ochranu zakotvené v článku 36 odst. 1
Listiny.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti
podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, vyhověl a napadené usnesení Městského soudu
v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona
zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 11. srpna 1998