Constitutional Court allows legal entity's claim for court fee exemption based on equality of arms.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic annulled lower court decisions denying a legal entity's request for exemption from court fees. The lower courts had rejected the claim on the grounds that assessing the financial status of legal entities is conceptually impossible and impractical. The Court ruled that the principle of equality of arms under the Charter of Fundamental Rights and the Constitution requires equal treatment of legal and natural persons, mandating that courts must establish criteria to evaluate such requests rather than excluding them outright.
Legislator-Regeste
KI-generiertCharter of Fundamental Rights and Freedoms, Art. 37 para. 3; Constitution, Art. 96 para. 1; Civil Procedure Code, § 138 para. 1: The principle of equality of arms requires that legal entities be afforded the same procedural opportunities as natural persons, including the right to apply for court fee exemptions based on financial circumstances, rather than being categorically excluded from such relief.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Zásada rovnosti stran a osvobození právnických osob od soudního poplatku
Ústavní soud
rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti
Městské části Praha 14, zastoupené advokátem Mgr. I. Ch., proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.11.1997, sp. zn. 14 Co
695/97, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne
17. 9.1997, čj. 34 Ro 380/97-14, za účasti Městského soudu
v Praze, jako účastníka řízení, se souhlasem účastníků bez ústního
jednání, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 1997, sp. zn.
14 Co 695/97, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17.
9. 1997, čj. 34 Ro 380/97-14, se zrušují.
Odůvodnění
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 26.11.1997, sp. zn. 14 Co 695/97,
kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne
17. 9.1997, čj. 34 Ro 380/97-14, o nepřiznání práva na osvobození
od soudního poplatku za podání žalobního návrhu. V odůvodnění
rozhodnutí soudů je uvedeno, že je pojmově vyloučeno u právnických
osob přiznávat osvobození od zaplacení soudních poplatků, jelikož
nelze posuzovat poměry právnické osoby z hlediska jejich
sociálních poměrů a jen těžko by se hledalo kriterium pro zjištění
majetkových poměrů u právnických osob obecně.
Stěžovatel je přesvědčen, že uvedená rozhodnutí jsou
v rozporu s čl. 95 Ústavy ČR, dle kterého je soudce při svém
rozhodování vázán zákonem, a čl. 96 Ústavy ČR, dle kterého mají
všichni účastníci řízení před soudem rovná práva, a čl. 37
odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dle kterého jsou si
všichni účastníci rovni. V tomto smyslu nemůže soud nepřiznat
předmětný nárok jen z toho důvodu, že se mu těžko hledá kriterium
pro zjištění majetkových poměrů žadatele. Stěžovatel dále
objasnil, že o osvobození od soudních poplatků dle § 138 odst. 1
o. s. ř. žádal vzhledem ke své rozpočtové a finanční situaci - tj.
deficitní rozpočet, přičemž svůj nárok byl nucen vymáhat soudní
cestou a nejednalo se o svévolné nebo zřejmé bezúspěšné
uplatňování práva.
Městský soud ve svém vyjádření ze dne 2. 4.1998 v podstatě
vyjádřil totéž stanovisko jako v odůvodnění rozhodnutí a zejména
poukázal na historický výklad procesních ustanovení, upravujících
osvobození účastníka řízení, na to, že se vždy rozlišovalo
osvobození právnických osob od osob fyzických a na problematické
hodnocení sociální situace právnických. Městský soud proto navrhl
zamítnutí ústavní stížnosti.
Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 34
Ro 380/97, Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne
17. 9.1998 nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na přiznání
osvobození od soudních poplatků v řízení vedeném o žalobě proti
ing. J. M. o zaplacení dlužné částky 2.651.769,70 Kč
s příslušenstvím, která představuje nezaplacený nájem a náklady za
služby spojené s užíváním nebytových prostor. Městský soud
napadené usnesení soudu prvého stupně jako věcně správné potvrdil.
Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy vycházely ze
závěru, že je u právnických osob pojmově vyloučeno přiznávat
osvobození od placení soudních poplatků, jelikož nelze posuzovat
sociální a majetkové poměry u právnické osoby z hlediska jejich
sociálních poměrů a jen těžko by se hledalo kriterium pro zjištění
majetkových poměrů u právnických osob obecně. Pokud by výklad
§ 138 odst. 1 o. s. ř. byl vztáhnut i na právnické osoby,
zjišťováním jejich poměrů by se nepřiměřeně zatížily soudy již ve
stadiu zahájení řízení a je těžké si představit společné hledisko
pro posouzení majetkových poměrů právnických osob, které jsou
povahou velice různorodé.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti a posouzení
věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého
procesu. Je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. 1
Ústavy ČR a promítá se také do řady ustanovení procesních
předpisů. Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení
stanoví v ustanovení § 18, z něhož pro soudy plyne povinnost
zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatňování
jejich práv. Je proto třeba také při interpretaci ustanovení §
138 odst. 1 o.s.ř., z jehož dikce plyne, že jeho použití se může
dovolávat každý účastník, vycházet z pohledu uvedené ústavní
zásady rovnosti. Právnické osoby, mezi něž patří i jednotky územní
samosprávy, mají způsobilost být účastníkem řízení a soud s nimi
tedy musí zacházet stejným způsobem jako s účastníkem řízení,
který je fyzickou osobou. Skutečnost, že zjišťování poměrů
právnické osoby při rozhodování o osvobození do soudních poplatků
by mělo být obtížné či nákladné, sama o sobě nemůže být důvodem
k tomu, aby u takového účastníka řízení byla předem a bez dalšího
vyloučena možnost použití ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř., jehož
aplikace může ve svých důsledcích ovlivnit i tak významné právo
jako je právo na přístup k soudu. Je pak věcí judikatury obecných
soudů, aby vymezila kritéria poměrů, z nichž bude při aplikaci
tohoto ustanovení u právnických osob vycházet (srov. též nález
Ústavního soudu ve věci pod
sp. zn. IV. ÚS 13/98
).
Na základě shora uvedených důvodů Ústavní soud dospěl
k závěru, že postupem Městského soudu v Praze a Obvodního soudu
pro Prahu 9 došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny a proto
napadená usnesení podle § 82 odst. 3 písm. a) zák.
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27.10.1998