Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 13/98 ECLI:CZ:US:1998:2.US.13.98 KI-generiert

Constitutional Court allows legal entity's claim for court fee exemption based on equality of arms.

Geschäftsnummer II.ÚS 13/98
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Gutgeheissen (Allowed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic annulled lower court decisions denying a legal entity's request for exemption from court fees. The lower courts had rejected the claim on the grounds that assessing the financial status of legal entities is conceptually impossible and impractical. The Court ruled that the principle of equality of arms under the Charter of Fundamental Rights and the Constitution requires equal treatment of legal and natural persons, mandating that courts must establish criteria to evaluate such requests rather than excluding them outright.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Art. 37 para. 3; Constitution, Art. 96 para. 1; Civil Procedure Code, § 138 para. 1: The principle of equality of arms requires that legal entities be afforded the same procedural opportunities as natural persons, including the right to apply for court fee exemptions based on financial circumstances, rather than being categorically excluded from such relief.

Schlagwörter

KI-generiert
equality of arms legal entity status court fee exemption financial assessment criteria access to court procedural equality Charter of Fundamental Rights

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Art. 37 para. 3
Constitution of the Czech Republic, Art. 96 para. 1
Civil Procedure Code, § 138 para. 1
Act No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court, § 82 para. 3 letter a)

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Zásada rovnosti stran a osvobození právnických osob od soudního poplatku

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

Městské části Praha 14, zastoupené advokátem Mgr. I. Ch., proti

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.11.1997, sp. zn. 14 Co

695/97, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne

17. 9.1997, čj. 34 Ro 380/97-14, za účasti Městského soudu

v Praze, jako účastníka řízení, se souhlasem účastníků bez ústního

jednání, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 1997, sp. zn.

14 Co 695/97, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17.

9. 1997, čj. 34 Ro 380/97-14, se zrušují.

Odůvodnění

Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení

Městského soudu v Praze ze dne 26.11.1997, sp. zn. 14 Co 695/97,

kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne

17. 9.1997, čj. 34 Ro 380/97-14, o nepřiznání práva na osvobození

od soudního poplatku za podání žalobního návrhu. V odůvodnění

rozhodnutí soudů je uvedeno, že je pojmově vyloučeno u právnických

osob přiznávat osvobození od zaplacení soudních poplatků, jelikož

nelze posuzovat poměry právnické osoby z hlediska jejich

sociálních poměrů a jen těžko by se hledalo kriterium pro zjištění

majetkových poměrů u právnických osob obecně.

Stěžovatel je přesvědčen, že uvedená rozhodnutí jsou

v rozporu s čl. 95 Ústavy ČR, dle kterého je soudce při svém

rozhodování vázán zákonem, a čl. 96 Ústavy ČR, dle kterého mají

všichni účastníci řízení před soudem rovná práva, a čl. 37

odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dle kterého jsou si

všichni účastníci rovni. V tomto smyslu nemůže soud nepřiznat

předmětný nárok jen z toho důvodu, že se mu těžko hledá kriterium

pro zjištění majetkových poměrů žadatele. Stěžovatel dále

objasnil, že o osvobození od soudních poplatků dle § 138 odst. 1

o. s. ř. žádal vzhledem ke své rozpočtové a finanční situaci - tj.

deficitní rozpočet, přičemž svůj nárok byl nucen vymáhat soudní

cestou a nejednalo se o svévolné nebo zřejmé bezúspěšné

uplatňování práva.

Městský soud ve svém vyjádření ze dne 2. 4.1998 v podstatě

vyjádřil totéž stanovisko jako v odůvodnění rozhodnutí a zejména

poukázal na historický výklad procesních ustanovení, upravujících

osvobození účastníka řízení, na to, že se vždy rozlišovalo

osvobození právnických osob od osob fyzických a na problematické

hodnocení sociální situace právnických. Městský soud proto navrhl

zamítnutí ústavní stížnosti.

Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 34

Ro 380/97, Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne

17. 9.1998 nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na přiznání

osvobození od soudních poplatků v řízení vedeném o žalobě proti

ing. J. M. o zaplacení dlužné částky 2.651.769,70 Kč

s příslušenstvím, která představuje nezaplacený nájem a náklady za

služby spojené s užíváním nebytových prostor. Městský soud

napadené usnesení soudu prvého stupně jako věcně správné potvrdil.

Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy vycházely ze

závěru, že je u právnických osob pojmově vyloučeno přiznávat

osvobození od placení soudních poplatků, jelikož nelze posuzovat

sociální a majetkové poměry u právnické osoby z hlediska jejich

sociálních poměrů a jen těžko by se hledalo kriterium pro zjištění

majetkových poměrů u právnických osob obecně. Pokud by výklad

§ 138 odst. 1 o. s. ř. byl vztáhnut i na právnické osoby,

zjišťováním jejich poměrů by se nepřiměřeně zatížily soudy již ve

stadiu zahájení řízení a je těžké si představit společné hledisko

pro posouzení majetkových poměrů právnických osob, které jsou

povahou velice různorodé.

Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti a posouzení

věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého

procesu. Je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. 1

Ústavy ČR a promítá se také do řady ustanovení procesních

předpisů. Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení

stanoví v ustanovení § 18, z něhož pro soudy plyne povinnost

zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatňování

jejich práv. Je proto třeba také při interpretaci ustanovení §

138 odst. 1 o.s.ř., z jehož dikce plyne, že jeho použití se může

dovolávat každý účastník, vycházet z pohledu uvedené ústavní

zásady rovnosti. Právnické osoby, mezi něž patří i jednotky územní

samosprávy, mají způsobilost být účastníkem řízení a soud s nimi

tedy musí zacházet stejným způsobem jako s účastníkem řízení,

který je fyzickou osobou. Skutečnost, že zjišťování poměrů

právnické osoby při rozhodování o osvobození do soudních poplatků

by mělo být obtížné či nákladné, sama o sobě nemůže být důvodem

k tomu, aby u takového účastníka řízení byla předem a bez dalšího

vyloučena možnost použití ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř., jehož

aplikace může ve svých důsledcích ovlivnit i tak významné právo

jako je právo na přístup k soudu. Je pak věcí judikatury obecných

soudů, aby vymezila kritéria poměrů, z nichž bude při aplikaci

tohoto ustanovení u právnických osob vycházet (srov. též nález

Ústavního soudu ve věci pod

sp. zn. IV. ÚS 13/98

).

Na základě shora uvedených důvodů Ústavní soud dospěl

k závěru, že postupem Městského soudu v Praze a Obvodního soudu

pro Prahu 9 došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny a proto

napadená usnesení podle § 82 odst. 3 písm. a) zák.

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27.10.1998